Krakow

29. května 2017 v 21:14 |  Obrázky z cest
Na zámku kdesi
až mezi lesy
mám se snad učit,
jak se mám mučit
projekty, jejich psaním,
jídlem a žádným spaním...

Však pod kopcem žije
Krakow, co z Visly pije,
kde každý boháč
postaral se o koláč,
který vznikl slátáním
všech stylů svým paním.

Kolem všech slohů sveze
tě bryčka, co se vleze
do každé ulice,
tak uvidíš více
z kulturního centra země,
kde nakonec je příjemně.
 

Don´t care

2. května 2017 v 19:51 |  Básničky
One more step
-I don´t care.
Don´t need a map,
I´m not scared,
can´t get lost,
just get the most.

No, oh no,
I won´t break,
only grow
and make
everything
worth living.

When world crashes,
I will rise
from its ashes
big and wise.
Yeah, just stare.
-I don´t care.

Challenging?
That´s alright,
love balancing,
oh tonight
all is great
in my fate.

Broken crayon
can still colour,
I will dance on,
I have power,
In the night air
I don´t care.

When life is rough,
I´m strong enough,
ready to laugh,
I´m good enough,
I am, I swear.
And I don´t care...

Procrastination

9. dubna 2017 v 18:11 |  Básničky
So here we are:
starting again,
shooting a star
´cause it began
too soon and we?
We weren´t ready.

Waiting for too long
we have missed it
like skipping a song
though we liked it,
that´s how it goes-
lazy head to toes.

Killing our dreams
one after another,
every time it seems
like there are other
wishes to reach for
but when do we score?

Never ready enough,
always too late,
no time for laugh
in front of a closed gate,
yet always the same
rules of a boring game.

Predestined to fail,
watching dreams float,
being afraid to sail
and set off on a boat,
how safe is the harbour!
How tiny the marvel...

And so we watch goals
pass by and die slowly
as well as our souls,
no more nice and holy,
without any passion...
Let´s enjoy procrastination!
 


Co je štěstí?

9. dubna 2017 v 18:04 |  Šuplík s názvem nyní a pak
Zeptáme-li se nezávisle na sobě různých lidí, co je pro ně štěstí, jejich názory budou pravděpodobně velmi rozmanité. Dostanou se nám odpovědi jako například zdravá rodina a bližní, vydařený vtípek během večera s přáteli, zvládnuté zkoušky, prestižní práce, velký dům se zahradou, adrenalin v žilách při skoku padákem, pohyb způsobující vylučování endorfinů, či třeba jen pohled na usmívající se dítě, když dostane jídlo od chudé matky.
Jak spolu ale všechny tyto představy souvisí? Již první filozofové docházeli často k závěru, že existuje tolik pravd, kolik je lidí. Je tedy vůbec možné nalézt nějakou objektivní definici štěstí? Zeptejme se sami sebe, zda jsme právě teď šťastní. Jsme? A proč? Pokud nejsme, kdy budeme? Zejména tato otázka jako by hýbala našimi představami. Ve všech situacích uvedených v úvodu můžeme sledovat jakousi podmíněnost. Téměř všichni lidé definují štěstí jako stav, který nadchází, jsou-li splněny všechny jejich požadavky.
Jak ale tento stav doopravdy vypadá? Co je to štěstí, kterému klademe mnohdy až nesplnitelné podmínky a znemožňujeme mu tak, aby přišlo dříve než na konci života? Vycházíme-li z pozorovaných situací, ať už se jedná o dosažení a získání hmotných statků, či emocionálního uspokojení, nacházíme v nich varovný signál. Žádné dítě přece nemůže budovat kariéru, vlastnit luxusní vilu s bazénem, či trávit večery v hospodách vtipkováním často na úkor ostatních, a přesto právě děti vypadají mnohem šťastnější než dospělí. Proč mohou být šťastné i bez námi pochopitelného důvodu, a my ne? Zapomněli jsme, jak být šťastní? V čem je dětství úrodnou půdou a dospělost i přes množství příležitostí pustinou, v níž tu a tam nalezneme oázu? Zamysleme se nad tím, kde berou děti neustále nové podněty k smíchu. Je jejich smích vůbec podmíněný? Možná to jsou právě ony příležitosti, které nás svazují a zároveň vytváří podmínky pro štěstí. Tak jako prameny v poušti určující místa, kde mohou vzniknout oázy blaha. Jme-li v nich, trápí nás ale zároveň strach z vyschnutí pramene.
Je vůbec možné pocítit opět ryzí štěstí jako v dětství a vrátit se zpět, když jsme cestu už zapomněli protože tak káže společnost? Zvládneme-li zkoušky, ustane neustálý tlak, ale je to štěstí, když víme, že přijde znovu? Je štěstí vlastnit miliony a vědět, že o ně přijdeme? Nebo je to jen zmírnění utrpení, které nám svět přináší, jak to viděl již Epikuros před mnoha staletími? Rozhlédněme se kolem sebe a zamysleme se, co vlastně vidíme. Lidi připoutané k obrazovkám ukazujícím války, násilí, nespravedlnost a vulgaritu jako něco přirozeného, co už jsme zařadili do každodenního života. Lidi chodící v obleku, kteří patří k těm vyvoleným šťastlivcům, jak kráčí bez povšimnutí kolem žebráka. Vypadá to jako velmi neúrodná pustina, že ano? Změníme-li ale úhel pohledu, uvidíme svítící slunce a život všude kolem, spoustu maličkostí i velkých věcí, které jsou pro štěstí úrodnou půdou, ale většinou je přehlížíme. Není však taková změna vidění opět další podmínkou k nalezení štěstí? Možná to dětské, ničím nepodmíněné již ani najít nemůžeme, ale přece jen šťastní být můžeme.
Možná je hledání definice štěstí stejně marné jako pátrání po smyslu života. Možná je to dokonce totéž. Ať už je to totiž cokoliv, každý z nás jej hledá a upíná se k jeho nalezení, mnoho z nás dokonce úspěšně, máme-li stanovené reálné podmínky a dokážeme-li se radovat ze správných věcí v závislosti na našich prioritách.

6. Slepá čarodějnice (O tajemství správně vidět)

14. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Poté, co dlouho procházel kolem polí, došel malý Buddha k velkému lesu. Tisíce obrovských stromů stály těsně u sebe a pohlcovaly téměř veškeré denní světlo, vše bylo zahaleno tmou. Chvíli zůstal stát a rozhlížel se. Cesta vedla přímo do lesa, přímo do ničeho. Bylo to strašidelné. Přesto se rozhodl jít dál. Ještě než vkročil do lesa, sledoval ženu, která do něj vešla bez zaváhání, takže muselo být vše v pořádku. Kromě toho byl malý Buddha zase jednou zvědavý. Vešel tedy do lesa a následoval cestu. Brzy se ale musel zastavit, protože už nic neviděl. Jeho oči potřebovaly chvíli, aby si přivykly na nové světelné podmínky. Jakmile se zase mohl orientovat, pokračoval.
Poté, co ušel pěkný kus cesty lesem, zahlédl ve tmě před sebou kužel světla. Připadal si tím světlem téměř hypnoticky přitahován, a tak šel přímo k němu. Když přišel blíž, zjistil, že to byla malá mýtina. Na ploše o rozloze malého domu nebyly žádné stromy, a tak výjimečně dosáhlo denní světlo na lesní půdu. Mýtina byla od cesty vzdálena několik metrů. Zatímco malý Buddha přemýšlel, zda má zastavit, aby si mýtinu prohlédl, zaslechl hlasy právě z tohoto směru. Přišel blíž a poznal ženu, kterou předtím zahlédl na okraji lesa, spolu se dvěma dalšími ženami a jedním mužem. Všichni seděli na obrovském kořeni nad zemí a vypadali, že na něco čekají.
Když si všimli malého Buddhy, přátelsky jej přivítali a nabídli mu místo.
"Klidně si sedni, pro tebe to bude ještě nějakou dobu trvat." Řekla jedna z žen.
Malý Buddha se tázavě rozhlédl.
"Co pro mě bude trvat?"
"No, než budeš moci mluvit s čarodějnicí. Nebo tu proto nejsi?"
Tři ženy a muž na něj tázavě pohlédli.
"Čarodějnice? Ne, vlastně tu nejsem kvůli tomu." Zamyslel se. "Kde má ta čarodějnice být?"
Jedna z žen se otočila a ukázala mlčky prstem do lesa. Malý Buddha sledoval očima směr, jakým ukazoval prst, ale kromě stromů nic neviděl. Šel blíž, ale stále neviděl ani čarodějnici, ani nic podobného.
"Kde?" ptal se znovu.
"Na zemi," odpověděl muž. "Musíš se pozorně dívat."
Malý Buddha šel ještě kousek dál a opravdu, najednou v zemi objevil díru. Šel pomalu k ní a viděl schody vedoucí do země. Vedle prvního schodu ležel velký kámen, na kterém bylo něco napsáno. Naklonil se a četl:

V životě vidíš vždy jen to, co vidět chceš.

Malý Buddha byl teď opravdu zvědavý. Kdo mohla být ta čarodějnice? Zamyšleně se otočil a vrátil se k ostatním na kořeni starého stromu.
"Bydlí ta čarodějnice dole?"
"Ano," odpověděla žena, "bydlí dole v jeskyni. Už déle než dvacet let."
"Proč bydlí v jeskyni?" chtěl vědět malý Buddha. "Ten les je přece dost tmavý."
"Na tom jí nezáleží," řekla žena. "Ta čarodějnice je slepá."
Chvíli všichni mlčeli, byly slyšet jen zvuky lesa. Šumění listů a občasné vrzání starých větví. Neustálé tiché bzučení lesního hmyzu a jemný zpěv ptáků. Bylo to klidné, ale ne zcela tiché.
Muž se chopil slova.
"Jistě se ptáš, proč tu jsme a čekáme na čarodějnici, je to tak?"
Malý Buddha přikývl.
"Slepá čarodějnice je velmi moudrá žena a pomáhá lidem v životních krizích. Je známá dokonce i ve velkém městě. Každý den přichází mnoho lidí s rozličnými problémy a nechává si od ní poradit. Tak jako my také. Jestli chceš, můžeš ji také navštívit. Je to zajímavá osoba. To čekání se vyplatí."
Samozřejmě, že malý Buddha čekal.

Poslední sluneční paprsky zrovna dosáhly mýtinu, když na malého Buddhu konečně přišla řada. Muž vylezl z jeskyně jako poslední a řekl mu, že na něj čarodějnice dole čeká. Malý Buddha se tedy po schodech vydal do temné podzemní říše.
"Vítej!"
Došel na konec schodiště.
Před ním se rozprostíral velký prostor. Tedy alespoň to tak znělo, protože nic neviděl. Byla tam taková tma, že neviděl ani vlastní ruku před očima.
"Posaď se, na zemi leží koberec," řekla čarodějnice přátelským hlasem.
"Děkuji." Posadil se.
Podle hlasu bylo čarodějnici asi padesát let a byla asi dva nebo tři metry od malého Buddhy.
"Jak ti mohu pomoci?" zeptala se.
"Vlastně žádnou pomoc nepotřebuji," odpověděl malý Buddha. "Cestuji zemí a dnes jsem napůl náhodou a napůl ze zvědavosti narazil na vchod do tvé jeskyně."
Musel si teprve zvyknout na podivnou situaci. Přecejen si každý den nepovídal v naprosté tmě s čarodějnicí.
"Lidé říkají, že jsi velmi moudrá."
"Ano, to říkají."
"A jsi?"
"Nevím. Mnoha lidem dokážu pomoci, protože mám jiné životní zkušenosti. Proto na ně pravděpodobně působím moudře."
Na chvíli oněměla.
"Jak už jsi možná slyšel, jsem slepá."
Malý Buddha přikývl, ale okamžitě si uvědomil, že je naprostá tma a čarodějnice je ještě k tomu slepá, tak hned přestal.
"Jak se právě teď cítíš?" chtěla čarodějnice vědět. "Aniž bys cokoliv viděl?"
"Připadám si trochu jako ve snu. Připadám si mnohem bdělejší než ve tmě, kterou cítím se zavřenýma očima."
"Ano, to jsi poznal správně," radovala se čarodějnice, protože se cítila pochopeně. "Tak, jako si člověk plně uvědomuje sen. S tím rozdílem, že obrazy sice vznikají v mysli, ale nikoliv hlasy."
Malý Buddha si pokoušel představit, jaké by to bylo, kdyby byl stejně jako čarodějnice stále obklopen tmou.
"Nejsi někdy smutná, že nic nevidíš?" zeptal se opatrně.
"Ne, ani ne. Sice nic nevidím, ale o to lépe slyším. Dokonce slyším mluvit srdce. Jak vypráví o svých touhách a snech a svých bolestech a problémech.
Myslím, že za mnou lidé chodí, protože chtějí, abych vynesla na světlo vše to, co je pohřbené hluboko v jejich srdcích. Přichází sem za mnou do tmy, protože tady je nemožné uzavřít oči před pravdou."

"Co tedy přesně děláš, když za tebou přijde někdo s konkrétním problémem? Jednoduše jej odčaruješ?"
"Ne, to neumím," smála se čarodějnice. "To by také nebylo správné, člověk přecejen prožívá těžké časy z určitých důvodů."
Mlčela. Vypadalo to, jako by měl malý Buddha nad jejími slovy chvíli přemýšlet. Pak se vrátila k jeho otázce.
"Nejdříve lidem vysvětlím, že své problémy musí akceptovat. To je to nejdůležitější, protože pouze když je problém akceptován, může být propuštěn. Pokouším se lidem dodat odvahu, aby problémy neignorovali, ani s nimi nebojovali.
Když ignoruješ problém, zvětší se, protože začne křičet o pozornost. A když s ním bojuješ, začne vracet údery.
Takže pokud se jej chceš zbavit, musíš jej akceptovat. Na začátku to vypadá složitě, ale je to jediná možnost, jak jej opravdu osvobodit. A teprve když je problém volný, vzniká místo pro novou zkušenost.
Má matka, která byla také čarodějnice, se například vždy radovala, když za ní někdo přišel a vyprávěl jí o své krizi. "Po špatném vždy přichází dobré," říkávala vždy."
Malý Buddha pozorně naslouchal.
"Víš," pokračovala čarodějnice, "každá situace má vždy dvě strany, dobrou a špatnou. Představ si minci. Na jedné straně mince se nachází problém, na druhé příležitost.
Jak vnímáš určitou situaci, záleží na tom, jakou pozoruješ stranu. Mince zůstává stejná."
Musel myslet na nápis na kameni u vchodu do jeskyně. V životě vidíš vždy jen to, co vidět chceš.
"Povím ti jeden příběh," řekla slepá čarodějnice. "Příběh o dvou stránkách života. O tom, jak sám můžeš rozhodnout, jakou chceš zažívat stranu."
Malý Buddha uprostřed tmy zářil.
Miloval příběhy.
Byl jednou jeden starý muž, který učil svá vnoučata o životě. Vyprávěl jim:
"V mém nitru je boj, strašlivý boj mezi dvěma vlky. Jeden z nich v sobě spojuje vše špatné: je to strach, závist, vztek, smutek, chamtivost, arogance, lži, vina, pocit méněcennosti a ego. Druhý vlk v sobě sjednocuje to dobré: je to radost, mír, láska, naděje, sdílnost, přátelství, soucit, velkorysost, pravda a víra."
Pokračoval:
"Stejný boj se odehrává v každém z vás a v každé osobě na této planetě."
Vnoučata chvíli přemýšlela. Jeden z nich měl pro dědečka otázku:
"Který vlk vyhraje?"
Starý muž klidně odpověděl:
"Ten, kterého krmíš."

Kolik pravdy se skrývalo v tom příběhu. Malý Buddha se usmál. Byl to výjimečný moment, jaký právě zažíval. Ten, kterého krmíš. Ta slova v něm ještě stále doznívala jako ozvěna. Život mohl být tak jednoduchý. Usmál se ještě víc, a i když jej slepá čarodějnice nemohla vidět, mohla jej přesto cítit. A možná jej dokonce mohla i slyšet.
Malý Buddha a čarodějnice spolu rozprávěli ještě dlouho. On jí vyprávěl o svých zážitcích z cesty a ona o životě v jeskyni. Mluvila také o tom, jak před několika lety slepotou onemocněla. Nejdříve byla v šoku a zoufalá, ale za nějakou dobu se naučila přijmout svůj osud. Neměla jinou možnost. Ale místo aby hledala cestu, jak přežít bez očí, hledala to pozitivní. Přežít nebylo dost, chtěla si život užívat. Postupně tak nacházela přístup do nádherného světa. Do světa, jaký většina lidí nikdy nezažila. Byla donucena se naučit dívat vnitřním zrakem.
A tuto zkušenost teď využívala k pomoci jiným lidem, kteří ji vyhledávali se zdánlivě nevyřešitelnými problémy. Pomáhala jim vidět to, co zůstávalo normálním očím skryto. Starosti, strachy a přání, které šeptaly hluboko v duši. Pomáhala zviditelnit, k čemu byli lidé slepí.
"To je také důvod, proč žiji v temné jeskyni, protože tady jsou lidé nuceni pozorovat život vnitřním zrakem."
"Můžeš tedy pomoci všem?" chtěl vědět malý Buddha.
"Ne, ne všem. Někteří lidé ode mne očekávají zázraky, že se jich dotknu a vše zase zlepším. Ale tak život nefunguje.
Každý je sám zodpovědný za své štěstí.
Možná někomu mohu říci, jak může proměnit problém v příležitost. Mohu každému ukázat, kde jsou dveře ke štěstí. Jít k nim a otevřít ale musí každý sám. Víš, člověk musí také chtít. A jakkoliv to zní směšně, někteří lidé nechtějí být šťastní."
Strávili spolu v temné jeskyni celý večer a vyprávěli si příběhy ze života. Pak se oba unavili, a tak nabídla čarodějnice malému Buddhovi, aby přespal v její jeskyni. Cestovatel vděčně přijal její nabídku.
"Víš," řekla slepá čarodějnice, než se oba uložili ke spánku, "většina lidí ve mně vidí moudrou osobu, protože jsem stará, slepá žena, která žije šťastně ve své jeskyni a říká věci, které dávají smysl. Ale nechápou, že jen pár moudrých slov člověka moudrým neudělá. Konečně je to strašně jednoduché, radit. Opravdovou výzvou je radu následovat. Ten, kdo to dokáže, je vskutku moudrý."
Když se malý Buddha dalšího dne probudil, měl co dělat, aby okamžitě znovu neusnul. V jeskyni byla stále neprohlédnutelná tma, mezi dnem a nocí tam neexistoval rozdíl.
"Rád bych u tebe zůstal déle," řekl slepé čarodějnici, "je to tu tak krásně klidné."
Po dlouhém pobytu v uspěchaném městě si užíval klid jeskyně a lesa mnohem více.
"Ale mám-li být upřímný," dodal, "je to tu na mě jednoduše příliš tmavé. Trochu světla rozhodně potřebuji."
"To chápu," řekla čarodějnice, "kdybych viděla, také bych nechtěla žít stále ve tmě."
Chvíli přemýšlela.
"Možná bys mohl navštívit jednoho z mých přátel. Nebydlí odsud daleko. Je-li klid to, co hledáš, budeš se u něj jistě cítit dobře."
"To by bylo skvělé! Jak tvého přítele najdu?"
"Jdi ke starému zámku, který je za lesem, jižně odsud asi půl dne chůze. Až tam přijdeš, ptej se jednoduše po zámeckém zahradníkovi. A pěkně jej ode mě pozdravuj."
Malý Buddha poděkoval a vstal, aby vyrazil.
"Jsem ráda, že jsi mne navštívil," řekla slepá čarodějnice.
"To já také."
Odvrátil se a opustil toto temné, ale výjimečné místo.

Jakmile dorazil zpět na mýtinu, viděl malý Buddha, že tam již čekalo několik lidí, aby si od slepé čarodějnice také nechali poradit. Když kolem nich procházel a přátelsky odpovídal na jejich pozdravy, jeden z čekajících jej oslovil:
"Tak jsi vyléčený?"
"Ano," odpověděl malý Buddha. "Ale já jsem vlastně nebyl vůbec nemocný."
Zamyslel se. Mnozí lidé, kteří hledali u čarodějnice pomoc, si od toho očividně slibovali, že je několik jejích slov osvobodí od všech jejich problémů.
Abrakadabra, rychle do zdravého světa.
Ale malý Buddha věděl, že tomu tak není. Pochopil, co slepá čarodějnice myslela:


Dobrá rada ti pomůže až tehdy, když ji sám uskutečníš.

5. Muž bez času (O tajemství realizace snů)

13. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Malý Buddha byl městem zcela fascinovaný. Ne natolik, aby v něm chtěl žít, ale bylo toho v něm jednoduše mnoho k vidění a prožití. Především to bylo kvůli lidem. Tolik rozdílných lidí. Velcí, malí, tlustí, štíhlí, krásní, škaredí, bohatí, chudí, milí, přívětiví, zlí, smutní, šťastní, chytří, blázniví a ještě mnoho, mnoho dalších. Zvláštní bylo, že v té mase bylo i několik osamělých lidí.
Jedním z těchto osamělých lidí byl pan Singh. Pan Singh nebyl jen osamělý, ale zejména neuvěřitelně hektický. Nebo, lépe řečeno, byl osamělý, protože byl hektický.
Pan Singh nedokázal setrvat v jedné pozici ani minutu. Když seděl, neustále se na své židli vrtěl sem a tam. Když stál, stále přešlapoval dopředu a zpět. A když se zrovna nějakým způsobem nepohyboval, mluvil. Nepřetržitě a velmi rychle.
Malý Buddha potkal pana Singha poprvé jednoho rána v čajovně. Během doby, kdy bydlel u prodavače, se pro malého Buddhu stalo tradicí si po probuzení a opuštění domu dát čaj. Poté, co vyzkoušel několik různých čajoven, našel konečně jednu, kterou měl nejradši a kam se od té doby stále vracel. Právě v této čajovně seděl malý Buddha toho rána, kdy dovnitř vtrhl pan Singh a objednal si čaj.
Pan Singh si vzal svůj čaj a posadil se na jednu z mnoha stoliček. Postavil svou sklenici na stůl a začal číst. Četl tak rychle, že měl člověk pocit, jako by musel celou knihu přečíst během hodiny. U toho se samozřejmě neustále pohupoval na stoličce sem a tam.
Malý Buddha chvíli uspěchaného muže pozoroval. Protože rád mluvil s lidmi, zeptal se jej najednou, proč tak rychle čte.
Pan Singh vzhlédl, aniž by se přestal pohupovat sem a tam, a pak pohlédl na stoličku vlevo od něj, kde viděl sedět malého Buddhu.
"Protože nemám čas." Odpověděl krátce a stroze.
"Jak to, že nemáš čas?" Chtěl vědět zvědavý malý Buddha, ale už nedostal žádnou odpověď. Pan Singh se najednou zvedl, zaplatil za svůj čaj, rozloučil se s majitelem čajovny a malým Buddhou krátkým kývnutím a slovy "Už musím jít" a rychle zmizel v ranním shonu na ulici.
Zvláštní muž, pomyslel si malý Buddha.
O dva dny později se situace opakovala: Malý Buddha seděl u svého čaje, pan Singh se vřítil dovnitř, rychle vypil svůj čaj, řekl, že nemá čas, a po několika minutách opustil opět bouřlivě vlastně útulnou čajovnu.
,Ten chlapík je vážně podivný.'
Dalšího dne se odehrával opět stejný scénář. Pan Singh vešel, objednal si svůj čaj a posadil se houpaje se na jednu ze stoliček. Vytáhl knihu a začal stejně jako v obou předchozích případech neuvěřitelně rychle číst. Po několika minutách se malý Buddha opět pokusil se s ním dát do řeči. I tentokrát byl výsledek zpočátku stejný.
"Nemám čas."
"Nikdy?" navázal malý Buddha.
"Ne, nikdy."
"Ale proč ne?" nehodlal to nechat být.
"No dobře," řekl nakonec pan Singh. "Stručně ti to vysvětlím."
"Děkuji." Malému Buddhovi se ulevilo. Potřeboval tři pokusy, aby k tomu dospěl.
"Jsem cestovatel," řekl pan Singh.
"Já také," radoval se hned malý Buddha, protože během svého pobytu ve městě už potkal tři cestovatele a právě s nimi jej rozhovory bavily nejvíce. Dozvěděl se o mnoha dalších vzrušujících městech, zjistil něco o horách a o moři, slyšel napínavé a zábavné a také zvláštní příběhy. Kromě toho se dozvěděl o nejlepších místech pro obdivování nádherných západů slunce. Malý Buddha měl tolik důvodů k radosti.
Pan Singh se naopak neradoval vůbec.
"Proč se mě tedy ptáš, proč nemám čas? To přece musíš vědět, pokud jsi také cestovatel." Pan Singh už nerozuměl světu.
"Co musím vědět?" ptal se bezradně malý Buddha.
"No, že každá cesta znamená neuvěřitelně mnoho práce. Práce, která bere hodně času. Vše musí být přesně zorganizováno a připraveno."
Malý Buddha neměl ani nadále ani tušení, o čem ten uspěchaný muž mluvil.
Pan Singh zavrtěl hlavou. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak mohl malý Buddha nerozumět tomu, co říká.
"Napřed musí být přesně naplánována trasa, to je ta nejnáročnější část. Já například čtu všechny knihy, které najdu v knihovně o svém cíli. Pak musíš najít ubytování, nebo alespoň možná ubytování. Kromě toho se musíš informovat o všech památkách."
Pan Singh do sebe vyklopil svůj čaj, objednal si další a pak opět nechápavě zavrtěl hlavou. "Já tomu prostě nerozumím, měl bys přece vědět, jak dlouho to vše trvá, pokud jsi cestovatel. Když jen pomyslím na balení zavazadel… Jsi si jistý, že jsi cestovatel?"
Malý Buddha vypadal chvíli nejistě.
"Myslím, že ano," řekl zdráhavě.
"Myslíš, že ano? To znamená ano, nebo ne?"
"Je-li cestovatel někdo, kdo cestuje," řekl nyní malý Buddha o něco jistěji, "pak ano, pak jsem cestovatel."
Teď byl nejistý pan Singh a přemýšlel.
"A nemáš problém s časem?" chtěl vědět.
"Proč bych měl mít problém s časem?" ptal se udiveně malý Buddha. "Času je přece dost. Otázkou je, co s ním člověk dělá."
"Ano, ale ať už se ti to líbí nebo ne, určité věci jednoduše musíš zařídit. A protože toho musím dělat tolik, připadá mi, jako by každý den měl příliš málo hodin."
Najednou se pan Singh přestal houpat na židli.
"Někde se přece musí dát koupit čas."
Malý Buddha na něj nevěřícně pohlédl.
"Myslíš, že by to vyřešilo tvé problémy s nedostatkem času?"
"Nevím. To záleží na tom, kolik bych jich koupil."
Oba se museli smát. Na to bylo naštěstí přes veškerý spěch času dost.
"Proč toho vlastně tolik plánuješ?" zeptal se malý Buddha po krátké přestávce.
"Protože jsem cestovatel."
Znovu se začal houpat na židli sem a tam.
"A jak už jsem ti řekl, musí být leccos připraveno a naplánováno. To se tak sluší a patří."
"Kdo to říká?"
"Nemám ponětí. Jednoduše to tak je."
Malý Buddha si začal o pana Singha dělat vážně starosti.
"Ale jak to? To přece nedává smysl. Podívej se na mě: jsem cestovatel, a přesto jsem se téměř nepřipravoval."
"Tak jsi prostě výjimka," bylo to jediné, co pana Singha v rychlosti napadlo. A než dostal malý Buddha příležitost pokračovat v rozhovoru, pan Singh jej jednoduše ukončil.
"Tak, teď už ale opravdu musím jít." Vyhrkl rychle a rozhodně.
Dopil svůj druhý čaj, zvedl se ze své stoličky a rozloučil se.
Malý Buddha mu poděkoval, že si udělal čas, a doufal, že se brzy zase uvidí.
"Možná bys mi mohl příště vyprávět o svých cestách. Kde jsi všude byl a co jsi vše zažil."
Pan Singh, který se právě chystal proletět dveřmi jako hurikán, se najednou zastavil a otočil se.
"Kde jsem už všude byl? Nebyl jsem přece nikde. Není čas!"
Po zvláštním zážitku s panem Singhem se malý Buddha rozhodl pokračovat v cestě a opustit město. Užíval si ten klokot a chaos města, ale život v něm na něj byl příliš rychlý. Někdo, kdo byl zvyklý sedávat sám v mírumilovném prostředí pod stromem, toužil brzy zpomalit. Ve městě sice byli milí lidé, ale mnoho z nich si očividně pletlo život se závody. Všude jen spěch, pomyslel si malý Buddha.
Zajímalo by mě, proč lidé ani na chvíli nezůstanou stát. Proč musí vše ubíhat tak rychle?
Jako by milý Bůh čekal na konci života s přesýpacími hodinami.

Následujícího dne se rozloučil malý Buddha s prodavačem ovoce. Byli smutní, že se jejich cesty nyní rozdělovaly, ale zároveň byli oba šťastní, že se vůbec poznali. Oba přátelé se objali a popřáli si navzájem mnoho dobrého.
Malý Buddha neměl ještě před očima žádný konkrétní cíl své cesty. Věděl jen, že chce jít někam, kde bude klidněji. A chtěl i nadále potkávat lidi. Nebylo pro něj důležité dojít na určité místo. Chtěl zjistit, jaké to je, cestovat. Něco zažít. Tak jednoduše vyrazil.
Kolem obchodů a čajoven, kolem tolika různých míst a chrámů. Ven z toho hektického města, jednoduše rovně.

Přímo za novou kapitolou své cesty.

4. Neúspěšný prodavač (O tajemství práce s radostí)

12. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Vše bylo ještě mnohem větší, hlasitější a rychlejší, než si to malý Buddha představoval. Město vřelo jako probouzející se vulkán. Všude byli lidé, koňské povozy jezdily sem a tam, kolem běhaly krávy, před jeho očima se odehrával jeden velký chaos. Uprostřed veškerého spěchu a obrovského zmatku toho však bylo také neuvěřitelně mnoho k objevení. Především pro někoho, kdo většinu svého dosavadního života strávil meditací pod osamělým stromem.
Malý Buddha například ještě nikdy neviděl obchod, v němž by mohl koupit květiny. Také tak úplně nechápal, proč by měl za květiny platit. Přecejen rostly na každé louce zadarmo. Co naopak zcela fascinován obdivoval, byl nespočet obchůdků s textiliemi, které byly na každém rohu. V každé barvě a každé myslitelné formě si mohl vybrat nejrůznější oblečení. Výběr pro něj byl jednoduše ohromující.
Další věc, které si ve městě všiml, byla, že byli všichni neustále v pohybu. Nikdo ani chvíli nepostál. Buď běhali lidé kolem jako velmi zaneprázdnění mravenci, nebo s někým diskutovali. Jedli nebo pili, nebo šli za jinými činnostmi. Dokonce i ti, kteří vypadali, že nic zvláštního nedělají, působili, jako by něco hledali. Jako by vykonávali namáhavou práci ve svých hlavách.
Ať už lidé ve městě dělají cokoliv, nikdy nedojdou klidu, uvědomil si nevěřícně.
Po nějaké době přišel malý Buddha na náměstí, kde prodávalo mnoho prodavačů čerstvé ovoce a zeleninu. Zatímco se pozorně procházel kolem, zjistil, že téměř všechny stánky nabízejí stejné zboží. Měl chuť na jablko, nevěděl ale, jak se má rozhodnout pro jeden stánek z tolika. A tak místo aby nad tím přemýšlel, šel jednoduše k tomu nejbližšímu, který viděl. Zůstal stát před obrovskou horou ovoce.
Velkýma očima zíral na ten výběr.
"Rád bych jedno chutné jablko," řekl.
"Spíše sladké, nebo kyselé?" ptal se prodavač.
"Hm. Asi spíš sladké. Nejlépe ale sladké i kyselé zároveň."
"Žádný problém," řekl prodavač a podal malému Buddhovi červenozelené jablko.
"Jsi ve městě nový, viď?"
"Ano, jak to víš?" podivil se malý Buddha.
"No," začal prodavač, "moc často se tu nevidí někdo, kdo se tak pomalu toulá po tržišti. Tolik času nikdo ve městě nemá."
"Ano, toho už jsem si všiml. Jaká škoda." Malý Buddha se zakousl do jablka a s požitkem jej žvýkal.
"Myslím, že to je to nejchutnější jablko, jaké jsem kdy jedl."
Prodavač se skromně usmál.
Chvíli oba mlčky stáli a pozorovali rozmanité dění na tržišti. Pak malého Buddhu napadlo, že ještě neví, kde může spát.
"Mohl bys mi poradit, kde mohu dnes v noci přespat?"
"Pokud chceš, můžeš spát u mě," řekl prodavač, "mám doma dost místa."
"Děkuji, takovou nabídku rád přijmu," řekl malý Buddha potěšeně.
Vzpomněl si na slova starého muže z hostince: Jednoduše být otevřený, mít důvěru, a pak se vše ostatní zařídí samo.
Ten muž měl pravdu. Město jej přivítalo s otevřenou náručí.
Původně chtěl malý Buddha zůstat jen jednu noc, ale brzy si uvědomil, že potřebuje více času. Ve městě toho bylo tolik, co mohl dělat a vidět, a tolik různých a zajímavých lidí, které mohl poznat. Město mu nabízelo takové vzrušení, jaké nikdy předtím nezažil, a chtěl jej více. Protože neměl prodavač nic proti tomu, aby s ním i nadále sdílel jeho dům, rozhodl se malý Buddha zůstat déle.
Samozřejmě občas vzpomínal na svůj domov pod velkým starým Bodhi stromem, ale na zpáteční cestu bylo ještě příliš brzy. Jeho cesta teď teprve doopravdy začala.
Jednoho večera, právě když se malý Buddha vrátil z jedné ze svých poznávacích procházek po městě, viděl prodavače, jak sklesle sedí v rohu.
"Co se děje?" chtěl vědět.
"Ach," řekl přátelský prodavač, "nejsem se svým stánkem jednoduše úspěšný. Nevím, jak mám pokračovat. Lidé jdou vždy k jiným stánkům, jen ke mně nikdo nechodí."
"To není pravda," odporoval mu malý Buddha, "já jsem přece k tvému stánku přišel."
"Ano, ale to bylo jednoduše štěstí. A poslední dobou moc štěstí nemívám."
Prodavač zněl opravdu zoufale. A vskutku, v porovnání s jinými stánky měl velmi málo zákazníků. Z nějakého důvodu se mu vyhýbali.
"Věříš na štěstí?" zeptal se najednou malý Buddha.
Prodavač na něj tázavě pohlédl a nevěděl, co má říci.
Po chvíli ticha se malý Buddha opět chopil slova.
"Víš, já sám na štěstí nevěřím. A na smůlu také ne. Věřím, že člověk nachází to, co hledá."
Prodavač na něj zíral ještě udiveněji.
"Mám pocit, že na tržišti vlastně ani pracovat nechceš."
Prodavač nic neříkal, ale způsob, jakým mlčel, potvrdil domněnku jeho hosta. Malý Buddha už si dříve všiml, že s prodavačem něco není v pořádku. Byl sice stále přátelský, ale šťastně nepůsobil.
"Myslím, že hledáš něco, co u svého stánku nenajdeš. Proto také nejsi úspěšný. Protože když člověk dělá něco, co ve skutečnosti nechce, je vždy těžké být úspěšný."
"To ale není tak jednoduché, jak si to představuješ," ozval se nyní prodavač. "Musím vydělávat peníze, takže stojím na tržišti a prodávám ovoce a zeleninu. Není důležité, co doopravdy chci, musím z něčeho žít."
"Ano, to samozřejmě chápu. Ale zapomeň na chvilku na peníze."
"Jak mohu zapomenout na peníze, když je potřebuji k životu?"
"Zkus to. Jen na chvilku."
Malý Buddha se nevzdával.
"Jistě máš nějaké nesplněné sny."
"Nevím." Prodavač už dlouho nepřemýšlel o tom, co dělá rád a co jej dělá šťastným. Vše se v jeho životě točilo kolem stánku. Na sny mu nezbýval žádný čas.
"Velmi rád píšu," řekl nakonec. "A miluji hudbu. Dříve jsem často myslel na to, že napíšu knihu, která bude mít něco společného s hudbou."
"A chceš to stále ještě udělat?"
"Ano, jednou."
"A proč ne teď?"
"Protože…" chtěl prodavač odpovědět, ale odpověď nenacházel.
"Kdybys napsal knihu o hudbě," pokračoval malý Buddha, "kdybys tedy dělal něco, co děláš rád, šel bys životem mnohem šťastnější. A v důsledku toho by za tebou na tržišti také chodilo více lidí, aby u tebe nakupovali."
"Ale měl bych přece pořád tu stejnou práci, kterou nemám rád. Proč by se mělo něco takového změnit?"
"Protože lidé jsou přitahováni šťastnými lidmi. Jdou vždy tam, kde mají šanci narazit na štěstí."
Prodavač musel malému Buddhovi přisvědčit. Kdo by chtěl vyhledávat smutnou společnost?
Nikdo.
Především nikdo při nákupech na tržišti.
Jednu věc ale nechápal.
"A jak je to s tebou? Nebyl jsem přece vůbec šťastný, a přesto jsi přišel k mému stánku?"
"Ano, to je pravda," řekl malý Buddha. "Ale věřím, že my jsme k sobě byli přitaženi z jiného důvodu. Podívej se na to takhle: Já hledal postel na spaní, ty někoho, kdo tě upomene na tvé sny, abys mohl být v životě šťastnější. Nakonec jsme oba našli to, co jsme hledali."
Na chvíli se oba usmáli. Ale pak prodavač opět zapochyboval.
"Ale kdy mám psát svou knihu? Nemám přece nikdy čas. A jak už jsem říkal, musím přece vydělávat," naříkal.
"Také jsem neříkal, že máš skončit se svou prací na tržišti. Co je s časem po práci?"
Malý Buddha se na chvíli odmlčel, aby opatrně vyjádřil, co chtěl říci.
"Když po práci večer přicházíš domů, vypadáš vždy zaneprázdněný. Ale když budeš upřímný, musíš uznat, že vlastně nic neděláš. Alespoň nic důležitého. Chápu, že si po náročném pracovním dni musíš odpočinout, ale proč nevyužiješ aspoň trošku toho času na psaní? Samozřejmě to na začátku vyžaduje trošku námahy, stejně jako tomu bylo u mě, když jsem začínal meditovat. Ale netrvá to dlouho, než najdeš rytmus, a pak se stane psaní přirozenou součástí tvého života. A tak budeš mít během dne něco, na co se můžeš těšit."
Malý Buddha pozoroval, jak prodavač usilovně vymýšlel výmluvu. Ale nenašel.
"Máš pravdu." Přiznal nakonec.
A tak začal prodavač ještě toho večera psát. Příběh o muzikantech, kteří táhli od města k městu.

Nový úkol prodavače bavil. Přes den pracoval jako dosud na tržišti a prodával ovoce a zeleninu. Když zrovna neměl co na práci, přemýšlel, jak má pokračovat příběh muzikantů. Jednou za den si dělal půlhodinovou přestávku, jak tomu byl zvyklý. Ale místo toho, aby si četl noviny, chodíval k západní části náměstí a pozoroval tam pouliční hudebníky, kteří tam denně hrávali pro kolemjdoucí. Pro prodavače to byla perfektní inspirace pro jeho knihu. Večer usedal doma ke štosu papírů a psal.
Aniž by měnil ceny nebo cokoliv jiného, již brzy si všiml, že k němu začalo chodit více lidí. Slova jeho nového přítele tak byla potvrzena: Většina lidí opravdu chodí raději tam, kde potkávají šťastné lidi.
O několik dní později přišel domů a vyprávěl malému Buddhovi, že k němu přišla ke stánku žena a zeptala se jej, proč je tak šťastný.
"A co jsi jí řekl?" pídil se malý Buddha.
"Že jsem šťastný, protože každý den dělám něco, co mě dělá šťastným."
Prodavač byl tak nadšený svou novou činností, že už neměl žádný důvod ke špatné náladě.
"Přemýšlel jsem, že bych svou knihu mohl prodat, až bude hotová. Pak bych už nepotřeboval pracovat na tržišti a měl bych více času na psaní."
Prodavač už snil o úspěšné kariéře spisovatele.
"Ano, možná opravdu můžeš svou knihu prodat," řekl malý Buddha. "A jistě můžeš psát ještě víc. Ale úplně se vzdát svého stánku, to bych si ještě pořádně rozmyslel."
"Proč?" podivil se prodavač.
Malý Buddha pohlédl svému příteli hluboce do očí.

"No, kdo ví, koho tam ještě potkáš…"

3. Chytrý profesor (O tajemství bytí otevřený)

11. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Večer dorazil malý Buddha s mladou ženou do odlehlé vesnice. Vlastně by ještě měli nějaký čas, aby pokračovali ve směru k městu, ale rozhodli se pokračovat až dalšího dne. Oba byli celodenním pochodem unaveni.
Štěstí tomu chtělo, že v jediném hostinci ve vesnici byly volné právě dvě postele. Hostinský je oba přátelsky přivítal, ukázal jim pokoje a začal připravovat chutnou večeři pro hladové hosty. Brzy to celým domem vonělo tak výtečně, že se člověku až sbíhaly sliny. A jako by to nestačilo, měl hostinec ještě více co nabídnout: terasu s fantastickým výhledem na široké a krásné údolí. Zatímco malý Buddha s mladou ženou čekali na jídlo, udělali si pohodlí ve dvou houpacích sítích na terase. Nebylo nic krásnějšího, než si po náročném dni trochu odpočinout a při tom obdivovat pomalu zapadající slunce.
Jídlo předčilo svou vlastní vůni. Malý Buddha a mladá žena se cítili jako v ráji. Jakmile dojedli, zůstali ještě chvíli sedět a popíjeli čaj. Malý Buddha přemýšlel, co na něj čeká ve městě. Ještě nikdy nebyl ve velkém městě. Představoval si jej jako deset malých vesnic. Jako obrovskou vesnici. Plnou lidí a možností.
Mladá žena se také těšila do města, ale zároveň měla trošku strach. Cítila se nejistě, protože se nikdy nevyučila žádnému řemeslu. Nikdy ani pořádně nechodila do školy. Ve své rodné vesnici se odmalička jen starala o domov. Prala, uklízela, nakupovala, vařila. Nejdříve v domě svých rodičů, pak v domě svého manžela. Nikdy nevydělávala vlastní peníze, protože je nikdy nepotřebovala. Nyní byla situace ale najednou jiná. Ve městě je třeba hodně peněz, aby člověk přežil. A aby člověk vydělával, musel pracovat.
"Nevím, jak si mám ve městě najít práci," řekla malému Buddhovi, který stále ještě přemýšlel o možnostech obrovské vesnice. "Někdy se cítím tak bezbranná, když si pomyslím, že nemám žádnou schopnost, se kterou bych mohla vydělávat peníze. Jako bych šla rybařit bez udice a sítě. Jak tam mám přežít?"
Malý Buddha se vrátil ze svého zasnění a začal přemýšlet o starostech své spolucestující. Jistě existoval způsob, jak mohl mladé ženě pomoci.
Zatímco usilovně přemýšlel, přešel k jejich stolu starý muž. Na nose měl kulaté brýle a v ústech dýmku.
"Promiňte," řekl zdráhavě, ale pevně. "Seděl jsem u vedlejšího stolu a náhodou jsem poslouchal. Pokud dovolíte, rád bych vám vyprávěl jeden příběh. Pravdivý příběh, který jsem nedávno slyšel od svého přítele."
Starý muž potáhl z dýmky a díval se u toho na mladou ženu napůl tázavě, napůl přesvědčivě. "Příběh o vědomostech a schopnostech."
Mladá žena byla poněkud zaražená, ne-li dokonce trochu vystrašená. Ale byla také zvědavá, proč ji muž kvůli jejím starostem oslovil.
"Smím?" zeptal se muž a kývl směrem k volné židli.
Malý Buddha a mladá žena přikývli.
"Děkuji," pravil muž a přisedl k jejich stolu. "Jsem si jist, že se vám ten příběh bude líbit."
Přestože byl cizinec, připadal malému Buddhovi a mladé ženě důvěryhodný. Vyzařovalo z něj cosi klidného a zároveň fascinujícího.
"To jsem tedy zvědavá," řekla mladá žena s opatrným úsměvem.
Starý muž ještě jednou potáhl ze své dýmky a začal vyprávět.
Před mnoha lety plula loď s názvem "Desperado" z jedné strany oceánu na druhou. Na palubě byl kapitán, jeho posádka, náklad a jeden profesor. Ten se po dvou letech bádání vracel domů.
Během dlouhé plavby se často stávalo, že kapitán s posádkou sedávali v profesorově kajutě, aby se naučili něco z jeho moudrostí.
Někdy zkoušel profesor obecné znalosti svých posluchačů.
"Povězte mi, co víte o zeměpisu?" ptával se například.
"Nemáme ani tušení, co to je," odpovídali.
"Cože? Vy nevíte, co je zeměpis? Proboha. Zeměpis je věda o Zemi. Co jste to jen provedli se svými životy?"
Kapitán s posádkou byli lehce na rozpacích. Co to jen provedli se svými životy? Jak to, že nevěděli, co je zeměpis? Všichni se cítili poněkud hloupě.
Jindy se opět sešli kapitán s posádkou v profesorově kajutě. Ten chtěl znovu zjistit, co jeho posluchači vědí.
"Povězte mi, co víte o matematice?"
"Nemáme ani tušení, co to je."
"Cože? Vy nevíte, co je matematika? To je věda o číslech. Celý svůj život jste promrhali, nemohu tomu uvěřit."
Kapitán a jeho posádka byli nyní ještě rozpačitější. Zdálo se, jako by byli opravdu hloupí, a jejich životy vypadaly najednou úplně bezcenné.
O několik dní později seděli opět všichni v profesorově kajutě.
"Chci vám položit ještě jednu otázku: Co víte o biologii?"
"Prosím, řekněte nám to, nemáme ani tušení."
"To přece nejde! Vy nevíte ani, co je biologie? Biologie je přece věda o buňkách, zvířatech a… Co vůbec víte? Jak už jsem řekl, vypadá to, že jste celé své životy promrhali."
Kapitán a jeho posádka byli opět rozpačití a cítili se již docela i deprimovaně - co to jen udělali se svými životy?
O dva dny později se ocitlo "Desperado" v silné bouři. Najednou přiběhl jeden z námořníků k profesorově kajutě a klepal na dveře.
"Profesore, pojďte rychle ven!"
Profesor otevřel dveře.
"Jak se opovažuješ mne rušit při práci? Co chceš?"
"Bouřka poškodila loď, musíme všichni skočit přes palubu a plavat o život…"
"Hmmm… plavat? Nevím, jak se plave."
"Ne? Vy nevíte, jak se plave? Ach, profesore, to máte ale velký problém… Promrhal jste celý svůj život!"
Všichni tři chvíli mlčeli.
"Pěkný příběh," řekl malý Buddha nakonec.
"Ano," pokračovala mladá žena, "ale bohužel potvrzuje i mou nejistotu. Protože ten příběh nás přece učí, že by neměl jezdit k moři, kdo neumí plavat. To znamená, že když člověk neví nic o vědě, neměl by možná radši vůbec chodit do města." Tázavě pohlédla na vypravěče. "Nebo?"
"Chápu, co myslíš, a máš pravdu. Každý se naučí přesně to, co potřebuje pro svou aktuální situaci. Specifické vědomosti, které jsou nutné k přežití. A aby člověk přežil ve městě, potřebuje přirozeně jiné vědomosti, než když vede svůj život u moře. To je pointa tohoto příběhu.
Vědomosti jsou naprosto relativní!"
Muž si znovu zapálil vyhaslou dýmku.
"Ale žádný strach, i přesto můžete jít do města, aniž byste si dělali starosti. Dokud jste připraveni se naučit novým věcem."
U stolu na chvíli opět zavládl klid. Pak muž pokračoval.
"Profesor byl velmi arogantní a celou dobu se choval, jako by už věděl vše, co je na světě hodného vědět. Vůbec se nezajímal o námořníky a kapitána, o jejich příběhy a jejich vědomosti o moři. Naopak, zacházel s nimi bez úcty a ponižoval je. Kdyby také naslouchal místo neustálého vypravování, možná by se i býval dozvěděl, že to nejdůležitější v životě námořníka je vědět, jak má plavat. A kdyby býval ukázal trochu zájmu, možná by jej to námořníci i bývali naučili. Ale profesor nebyl připraven se učit. Chtěl jen učit jiné."
Malý Buddha a mladá žena chápali význam mužových slov. Samozřejmě pro ně oba představovalo město výzvu, ale ve skutečnosti nebyl důvod, proč by se jej měli bát. Především ne kvůli nedostatečným vědomostem, protože ty si může člověk vždy osvojit.
"Je to vlastně docela jednoduché," řekl muž, zatímco se zvedal ze své židle a opět potahoval z dýmky.
"Vše, co musíte dělat, je k nové situaci přistupovat s otevřeností. Buďte zvědaví a respektujte lidi, které potkáváte. A věřte především, že vše dopadne tak, jak má."
A pak zmizel postarší muž stejně náhle a překvapivě, jako se objevil.
Po uvolňující noci se oba dalšího rána vydali na cestu. Cesta, po které šli, už ani nebyla cestou, ale silnicí. Potkávali stále více lidí, kteří také mířili do města. Pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli.
Malý Buddha myslel na předešlý večer. Chtěl vědět, zda si mladá žena stále ještě dělala starosti kvůli životu ve městě.
"Co si myslíš o slovech toho muže? Cítíš se lépe?"
"Ano, dokonce mnohem lépe." Mladá žena vypadala mnohem pozitivněji. "Sice stále ještě nevím, jak si vydělám potřebné peníze, ale ten muž mi dodal odvahu. Místo s obavami jdu do města s nadějí."
Malý Buddha se spokojeně usmál. "Jsem si jistý, že si úspěšně najdeš práci. Protože když očekáváš dobro, pak také dobro najdeš."
Kolem poledne dorazili do města. Malý Buddha a mladá žena se rozhodli jít opět rozdílnými cestami. Přestože se během krátké doby stali přáteli, chtěli oba město poznat sami.
"Doufám, že na své cestě zažiješ mnoho krásného," řekla mladá žena.
"A já doufám, že v tomto městě budeš šťastnější než posledně ve vesnici. Děkuji ti za tvou společnost. Za to, že jsi se mnou sdílela část své cesty."
Mladé ženě stekla po tváři slza, zatímco se objímali na rozloučenou.
"Měj se hezky a snad někdy na shledanou," řekla.
"Ano, někdy na shledanou," odvětil malý Buddha.

"A nezapomeň: Jdi světem s otevřenýma ušima, abys nepřeslechla, co ti chce život říci."

2.Odvážná vdova (O tajemství pouštění)

10. března 2017 v 17:20 |  Malý Buddha
Malý Buddha už byl na cestě půl dne, když se rozhodl pro první přestávku. Nesnesitelně jej bolely nohy, už si totiž odvykl na tolik chození. Posledních několik let přecejen proseděl pod svým Bodhi stromem. Kousek za křižovatkou opustil cestu a šel několik kroků do okolních křovin. Přišel k potůčku, v němž proudila čerstvá voda z blízkých hor. Chladivé osvěžení bylo právě teď přesně to pravé. Utišil svou žízeň a poté usedl na chvíli do trávy vedle potůčku a meditoval.
Jakmile si odpočinul, prodral se houštím zpět a zrovna chtěl pokračovat v cestě, když si všiml mladé ženy. Přicházela od křižovatky jeho směrem. Protože byl zvědavý, zůstal stát.
V jedné ruce nesla tato žena velkou tašku a druhou rukou si podpírala kulatý koš, který nesla na své hlavě.
"Dobrý den," řekl malý Buddha.
"Dobrý den," řekla žena, zatímco kolem něj procházela. Malý Buddha se k ní připojil.
"Ty máš ale hodně zavazadel. Mohu ti s tím pomoci?"
Nyní se žena zastavila. Usmála se a sundala kulatý koš ze své hlavy.
"To by od tebe bylo velmi milé."
Vzala jedno ucho koše do levé ruky a malý Buddha uchopil to druhé pravou rukou. Spolu pokračovali po cestě.
"Kam jdeš?" chtěl vědět malý Buddha.
"Do velkého města," řekla mladá žena. "A ty?"
"Já jdu jednoduše rovně." Odpověděl radostně. "Tam, kam mě osud zavede."
"Ty nevíš, kam jdeš?" ptala se očividně velmi překvapená žena.
"Ne," odpověděl malý Buddha. "Víš, právě mám dovolenou, takže není důležité, kam jdu. Hlavní je, že dělám něco jiného než stále jen sedět samotný pod mým Bodhi stromem."
Odpoledne právě začalo a před nimi ležela ještě dlouhá cesta. Malý Buddha sice o městu nic nevěděl, rozhodl se ale, že se jednoduše připojí. Proč by také ne, stejně neměl žádné plány na cestu. Těšilo jej, že má konečně společnost. Kromě toho mohl té ženě pomoci dál nést její zavazadla.
Byl to hezký pocit někomu pomáhat.
"Kde je tvůj domov?" vyzvídal od ženy.
"Pocházím z vesnice přímo od moře. Strávila jsem tam celý svůj život. Až doteď."
Mladá žena se na chvíli zamyslela. Vypadala smutně.
"Copak už nemáš ráda moře?" zeptal se opatrně malý Buddha.
"Ale ano, miluji moře. Je překrásné. Ale už jsem se ve své vesnici necítila dobře, a tak mířím do města. Nastal čas na změnu."
"Proč ses už ve své vesnici necítila dobře?" zeptal se malý Buddha.
"To je dlouhý příběh. Ale máme dostatek času, takže ti jej mohu vyprávět."
Zatímco tedy společně nesli kulatý koš a ubírali se směrem k městu, vyprávěla žena malému Buddhovi svůj příběh.
Když mi bylo dvacet let, vdala jsem se za svého muže. Měli jsme v naší vesnici krásnou svatbu se všemi našimi přáteli a celou rodinou. Byli jsme spolu velmi šťastní a chtěli jsme mít děti. Asi před dvěma lety ale můj muž náhle zemřel. Byla to nehoda, najel se svým rybářským člunem do bouře a utopil se. Po necelém roku manželství jsem se tak přes noc stala vdovou. Tenkrát se pro mne rozpadl svět, týdny jsem jen plakala.
Po několika měsících smutku už mi ale začínalo pomalu být lépe. Chtěla jsem začít znovu, neboť jsem přecejen žila. Brzy ale vyšlo najevo, že nový začátek byl v mé vesnici nemožný. Lidé zastávali názor, že vdova musí strávit zbytek svého života ve smutku. Tak si žádá tradice. Nikdy jsem neměla smět mít nového muže, nikdy se smát, už nikdy nebýt šťastná. Připadala jsem si, jako bych se sama utopila.
Dlouho jsem se této tradici podřizovala, neboť jsem byla příliš slabá, abych se bránila názorům ostatních. Jednou ale přišel ten moment, kdy jsem se musela rozhodnout: buď zůstat ve své rodné vesnici, sama a navždy smutná, nebo začít nový život někde jinde. A možná být znovu šťastná.
Miluji svou vesnici, moře a své přátele a rodinu, ale to vše ztrácí cenu, když jsem nucena být nešťastná. Ještě myslím často na svého zemřelého muže, konečně jsem jej velmi milovala. Ale myslím, že jsem byla smutná dost dlouho, a proto chci teď hledět vpřed. A protože to ve své vesnici nemohu, rozhodla jsem se pro nový začátek někde jinde. Rozhodla jsem se začít zbrusu novou kapitolu.
Malý Buddha celou dobu pozorně naslouchal. Byl to smutný příběh, ale obdivoval odvahu mladé ženy. Čemu ale nerozuměl, bylo chování jejích nejbližších.
"Proč ti nepomohou tví přátelé a rodina? Chtějí snad také, abys byla po zbytek života smutná?"
Mladá žena chvíli váhala, než odpověděla.
"Ne, nemyslím si, že chtějí, abych byla smutná. Ale přesto mne nepodpořili, to je pravda. Myslím, že má rodina i přátelé jsou příliš vázáni tradicí. Mají strach chybovat. Strach, že možná najednou budou sami bez jistoty, že s nimi souhlasí celá vesnice. Kvůli tomu strachu raději dělají vše tak, jak to dělali vždy."
Žena se na chvíli odmlčela.
"Možná jsou lidé z mé vesnice s tímto způsobem života spokojeni. Ale já nejsem."
Malý Buddha si byl jistý, že by v takové situaci také nebyl šťastný. Jak nad tím tak přemýšlel, doufal, že by měl dostatek odvahy, aby se i přes všechny překážky odvážil začít znovu.
"Víš," pokračovala mladá žena, "jsou věci, které člověk nedokáže změnit, i když bychom si to tolik přáli. Musíme je jednoduše přijmout takové, jaké jsou. Oproti tomu jsou věci, které člověk změnit může, a do nich bychom měli investovat svou energii. Můj muž je mrtvý, ať chci nebo ne. Ale já sama žiju a záleží jen na mně, zda budu vést smutný nebo šťastný život."
Zůstali na chvíli stát, dívali se na sebe a oba měli ve tvářích úsměv. Mladá žena byla ráda, že opustila vesnici a už tak nemusela být smutná. Malý Buddha byl rád, že se rozhodl vycestovat a nebýt tak stále sám.
Mlčky šli dále, oba se stejnou myšlenkou: Někdy musí člověk jednoduše najít dostatek odvahy, aby udělal první krok.

Rozhodnout se. Zvolit si směr. A pak přestat přemýšlet a jednoduše vyrazit…

1. Malý Buddha

9. března 2017 v 18:56 |  Malý Buddha
Malý Buddha

Byl jednou jeden malý Buddha, který žil kdysi dávno ve vzdálené zemi. Jeho domovem byl plochý kámen pod velkým starým Bodhi stromem. Tam sedával každý den a meditoval.
Dýchal zhluboka a klidně, aniž by myslel na něco určitého. Jeho srdce přitom tlouklo pomalu a pravidelně a celé jeho tělo bylo klidné. Někdy pozoroval během meditace oblaka, jak mírumilovně plují po obloze. Většinou měl ale oči zavřené a naslouchal neviditelnému větru, dokonce i v noci.
Malý Buddha meditoval rád a miloval své místečko pod velkým starým Bodhi stromem. Přesto cítil, že mu něco v životě schází. Něco velmi důležitého, co potřeboval, aby mohl být naprosto šťastný, a co mu nemohla dát ani oblaka na obloze, ani stromy na zemi. Něco, co nemohlo být nahrazeno ničím jiným a po čem každý člověk touží.
Již delší dobu se zcela zklamán pokoušel si vystačit bez toho "něčeho", ale naprosto bezvýsledně. Bylo to k zbláznění. Dokonce ani jeho klidný dech, který byl jindy řešením všech problémů, mu tentokrát nemohl pomoci. Co malému Buddhovi chybělo, bylo spojení s jinými lidmi. Většinou byl úplně sám.
Měl jediného přítele, sedláka, který žil vzdálen asi hodinu chůze od něj. Byl ale vždy zaneprázdněný, musel od rána do večera pracovat na svých polích. Neměl tedy čas dělat malému Buddhovi společnost. A kromě něj nebylo nikoho, kdo by jej pod jeho stromem navštěvoval.
Samozřejmě bylo mnoho chvil, kdy si malý Buddha užíval čas o samotě. Ale celou dobu? Každý den, každou noc, vždy sám? Ne, to bylo i na něj příliš mnoho osamění. Konečně byl malý Buddha člověk jako každý jiný a není člověk, který by chtěl žít celý život sám.
Jednoho dne, právě když u něj byl sedlák zase jednou krátce na návštěvě, došla jindy klidnému malému Buddhovi trpělivost.
"Už nechci být pořád tak sám!" řekl zcela rozladěně.
"A proč?" ptal se zaraženě sedlák. " Myslel jsem, že jsi sám rád."
"Ano, to také někdy jsem. Ale ne celou dobu." Malý Buddha vypadal opravdu smutně, téměř až zoufale.
Jeho přítel sedlák mu chtěl pomoci, ale nevěděl jak. Měl totiž opravdu hodně práce a nemohl na návštěvu chodit častěji. Pak jej ale něco napadlo.
"Proč nejedeš na dovolenou?"
Malý Buddha na něj zaraženě pohlédl.
"Mám jet na dovolenou?"
"Ano. Cestuj chvíli a podívej se, co se děje ve světě. Na cestách poznáš mnoho nových lidí a od nich se toho můžeš o životě spoustu naučit. Kromě toho bys pak měl společnost a nebyl stále sám a to je přesně to, co chceš, nebo?"
Zoufalství, které ještě před chvílí malý Buddha cítil, se pomalu měnilo v důvěru.
Vyrazit na cestu… přemýšlel.
Poznat nové lidi…
Do tváře se mu vrátil úsměv.
"Víš co? To je skvělý nápad, vyrazím hned zítra brzy ráno."
Sedláka těšilo, že malému Buddhovi bylo opět lépe, protože není nic horšího než mít smutného přítele, kterému neumíme pomoci.
"Jen se zase někdy vrať pod svůj Bodhi strom."
"Samozřejmě, že se někdy vrátím," řekl malý Buddha. "Ale nejdříve si teď prohlédnu svět. Už jsem zvědavý, koho cestou potkám. Děkuji za tvou pomoc, příteli. Máš pravdu, dovolenou si musí někdy udělat i malý Buddha."
Protože vedl prostý život, nebyly jeho přípravy na cestu nijak náročné. Sedlák mu daroval tašku, do které si sbalil deku na spaní, pár jablek na první část cesty a malý bílý kamínek. Jako vzpomínku na svůj domov.
Dalšího dne se brzy ráno rozloučil se svým velkým starým Bodhi stromem a vyrazil na cestu. Šel přímo za vycházejícím sluncem.
Byl trošku nervózní, neboť nevěděl, co jej může tak daleko od domova čekat, ale především byl šťastný, že sedláka ta dovolená napadla. Přestože krásu a klid jeho místečka pod velkým starým Bodhi stromem mohlo stěží něco překonat, byl pevně přesvědčen, že Buddha není dělaný na celoživotní vysedávání pod stromem.


Jeho cesta začala.

O malém Buddhovi

9. března 2017 v 18:54 |  Malý Buddha
Dříve než začnete číst první kapitolu novinky na tomto blogu, ráda bych vám představila svou novou postavu. Není totiž ani trochu moje, v této rubrice naleznete s postupem času můj, tedy amatérský!, překlad knihy (nebo alespoň její části), kterou napsal Claus Mikosch a já ji vlastním v němčině s názvem Der kleine Buddha: Auf dem Weg zum Glück, druhý díl Der kleine Buddha und die Sache mit der Liebe. Nic by mne netěšilo více, než kdybych ji mohla lidem půjčovat takovou, jaká je, protože tak se mi líbí, ale bohužel 95% mých přátel, známých a rodinných příslušníků nemá vypěstovanou dostatečně silnou lásku k tomu krásnému jazyku, v němž jsou tyto exempláře v mé poličce psány, nebo již začínají být mou láskou nakaženi, ale ještě němčině tak úplně nerozumí.
A právě z tohoto důvodu vzniká tato rubrika, abyste si jednu z mých nejoblíbenějších knih mohli vychutnat i bez jazykových znalostí... :)
Doufám, že se bude líbit, a pokud ano, budu ráda, když dáte vědět ;)

S láskou
Lenka

Schneeglöckchen

1. března 2017 v 11:23 |  Básničky
Wie die Sonne aus der Nacht,
so ist ein Schneeglöckchen
aus dem Schnee erwacht,
ein zartes Märzmädchen
mit einem grünen Band
in seinem langen Haar,
so hübsch im kalten Land,
noch so blass, doch so klar.

Sněženka

28. února 2017 v 20:08 |  Básničky
V studených vlnách běloby
nad vrstvou kryté hniloby
šatí se zeleně tepla zář,
tam kvete jara svěřenka,
ta sladká malá sněženka
zase ukazuje světu tvář.

V hněvu zjevuje se láska
a ta roztomilá kráska
zastavuje nás v běhu,
tak jako se sněženka,
ačkoliv tak křehounká,
prodírá krovem sněhu.

Snad budí v něm něhu,
tak před ní dřív roztává,
nežli jaro nastává,
snad přece síla není nic,
kde vytrvalost váží víc,
tak káže nám čas zpěvu.

Colours

12. února 2017 v 20:15 |  Básničky
"Bojuj, kamaráde,
máš nás v zádech!"
To snad říci chtěli,
když text nový měli,
podpořit všechny z nás,
kdo žít by chtěli zas.

Bojovat za lásku,
co visí na vlásku,
chtěli by též,
však spíše než
válku hledají s dobou
lepší cestu novou.

Kam chceme jít,
co chceme mít
a jak to získat?
Můžeme si pískat,
před očima sebeklam
je jim dávno znám.

Však na jejich paletě,
co je sotva na světě,
jsou také těmi,
co sráží k zemi
ty, co jim nepřáli,
oni totiž válí...

Beznaděj a cizota
také se tam mihotá,
zklamání a poznání
v tónech občas zavání,
dva jazyky, stylů mnoho,
od každého trochu toho,

barev celý rej,
a tak šanci dej
kapele Other Way!

Here for you

12. prosince 2016 v 15:35 |  Básničky
You are stronger
than you think,
you´ll live longer,
if you sing
you favourite song
right now, come on,
sing as you come along,
you can do it, go on.

You are better
than you think you are,
you shine brighter
than an evening star,
you just have to believe
in yourself, darling,
then comes the relief,
sing like a starling.

And if you ever feel
too lonely to make it,
you can always steal
from my heart, take it,
I´m here for you
and always will be,
loving, so are you,

my little big sweetie.

Návrat

10. prosince 2016 v 15:29 |  Obrázky z cest
Strome s žlutými listy,
jak je to dávno, víš ty?
Kol tebe tančí tvůj šat,
co pouštíš tak snadno,
však neměl by ses bát,
že bude ti chladno?

Vztahuješ ke mně své
paže, prsty, jak zve
mne vše k procházce,
jak kdys v mé lásce
když jsem se ztrácela,
tak abych se zas vracela.

Když pohrdla jsem vínem,
těšil jsi mne svým stínem,
skrýval mne a šeptal mi
slůvka, co vítr přivál mi,
scházel jsi mi, víš to?
Dlouho už, cítíš to?

Jak by ne, už další šat
nechává tu lidi stát
v němém úžasu, obdivu.
Stávala jsem též v údivu,
ach, je to dávno již, pryč,
ztracen je můj krásný klíč.

Dávno spadal k zemi květ,
když konečně jsem zas zpět,
však kde je to štěstí a vše,
co scházelo mi? Už píše
se další měsíc a já?
Jsem tady, ale štěstí hajá.

Místo něj třpytí se, blyští
v mých očích slzy, prýští
ven a já nechápu, proč asi?
Jsem opět tu a všechny krásy,
které mi scházely, se mnou,
proč halí mne mlhou jemnou?

Strome se žlutými listy,
chodila stejnými místy,
vše zdálo se stejným být,
jak přála jsem si to mít,
jen já prý už jsem jiná,
okusila jsem vína.

Ve stesku já snad jsem snila,
nechybí mi, kde jsem žila,
chybí mi, jaká jsem byla!

Autumn

26. října 2016 v 12:22 |  Básničky
It´s beautiful, you know,
the wind starts to blow,
you just feel the breeze,
yet leaves on the trees
begin their last dance.

Kissed by the sun
they´ll only stun
when you walk by
and look to the sky,
don´t miss the chance.

Starting to burn
they´ll all turn
gold, red and brown
and fall down, down
in their short show.

Don´t make a sound,
they fall to the ground
with a beautiful song.
Unfortunately not for long,
soon comes the snow.

Sonet Nerudovi

25. října 2016 v 19:26 |  Básničky
Myslíš, že na tebe nemyslím?
Ach, a jak!
Myslíš, že z toho nešílím?
Jen tak tak.
Myslíš, že nic nevím?
Snad až příliš.
Myslíš, že vše povím?
Vždyť nic nevíš.

Že na vše zapomenu?
Jak se mýlíš.
Že dám klid tvému jménu?
To usnu spíš.
Že jsem si jen hrála?
To odkud máš?
Že klid jsem si přála?
Ty mi jej dáš?

Má to tak tísnit?
Však už víš.
Má mě to trýznit?
Mám to kříž...
Má snad cenu lhát?
Pro modré nebe.
Má snad cenu lkát?
Už ne pro tebe.

Však jaká bolest?
Já dala se svést
Štěstím dlouhých cest.

Be yourself

13. října 2016 v 20:07 |  Básničky
Stop for a while on your way,
it´s such a beautiful day,
can you see it? Look
to the mirror, darling,
see, what the time took?
Stay, start sparkling.

Somewhere deep in eyes
is a sparkle that never lies,
don´t mind the season,
just look deep inside,
you´re here for a reason,
so put your stress aside.

Look in the mirror, dear,
look what´s inside, hear
your inner voice
so softly whispering,
make your choice,
let it speak and sing.

See the truth in your lies,
see the pain in your smiles,
stop being so cruel,
it couldn´t be clearer,
just be honest and true,
look carefully in the mirror.

Don´t you like those eyes?
Through lows and highs
they´ve been there with you.
You´re gorgeous, you know?
They´ve been there for you.
That´s all, you can go.

Podzimní

12. října 2016 v 19:03 |  Básničky
Když mluvil ke mně,
Svět na chvíli stál,
Tvář hladil jemně,
Zároveň sliboval,
Že už mě nepustí.

Vetkl mi do vlasů
Šípky proradné,
Kvůli tomu hlasu
Smutek můj vadne,
Však co když pustí?

Do vlasů mi zapletl
Pentle ze severu,
Zas hlavu mi popletl,
Však já se seberu,
Poprvé to není.

Zářil, když sledoval,
Jak slunce hasne,
U mne pak se schoval
A písně krásné
Zpíval do setmění.

Poslal mne na nich
Nazdařbůh do světa
Na křehkých saních
Od babího léta,
Které všechno změní.

Kam dál