Únor 2015

Obě naše rodiny...

28. února 2015 v 13:23 Šuplík s názvem nyní a pak
Říká se, že člově nemá vlastně jednu, ale hned dvě rodiny. Tu první, biologickou, která mu byla přidělena, a později i druhou, kterou si sám vybírá, až mu ta první přestane stačit. Zde se ale okamžitě nabízí spousta otázek začínajících Co když, Proč a podobně. Co když si vybíráme obě rodiny?Co je vlastně v dnešní době rodina? Možná si ještě před narozením nějaké naše duševní Já vybírá, jakým rodičům se chce narodit. Bohužel nemůže ovlivnit, jaké jiné děti si to usmyslí také, či kolik sourozenců nám rodiče dopřejí. Tam totiž bývá kámen úrazu. A co když si nevybíráme vůbec nikoho a nic a shopnost rozhodovat se je jen iluze? To ale spíš ne, kdo by nás po tak dlouhou dobu chtěl ovládat?
Naše biologická rodina nám jako malým postačuje a plně vyhovuje, plní svou funkci, nicméně později nám zřejmě přestává stačit. proč vlastně? Nestačí se snad dospělý mozek tak rychle vyvíjet, aby nám stačil? Nebo již zapomněl vzorce, podle kterých se ten děský řídí? Nebo jde vývoj mozku tak rapidně vpřed, že každá generace je vlastně geniálnější než ta předchozí? Spíše snad primitivnější? Vyvíjíme se jiným směrem? Vyvíjíme se vůbec? Ať tak, či onak, je krutým faktem, že bohužel nám tato rodina, zejména rodiče, velmi často leze na nervy. Nerozumí nám. Soudí nás. Jednoduše se vždy nevyvede. Vlastně dokonale nikdy.

Sebevrah

28. února 2015 v 12:43 Básničky
Svět na chvíli zastavil se,
dříve on o život bil se,
dnes života se vzdal,
svět však točí se dál.

Nemilosrdně dál se točí
chudší o další pár očí,
kterým šedým se zdál,
tak svůj život světu dal.

Škola

23. února 2015 v 18:58 Šuplík s názvem nyní a pak
Každý z nás chodil, chodí nebo bude chodit do školy. Každý z nás byl nebo bude tím malým prvňáčkem, který přichází do školy a neví, co jej čeká. Některé děti se do školy těší, jiné nechtějí a nejradši by zůstaly doma, ale co naplat, každé dítě do školy musí, pokud se neučí doma a ani to není jen tak. Většina dětí neví, co je v následujících letech čeká, jdou do školy a čekají, co jim přinese. Ty dětské oči a tváře. Neví, co je čeká a asi je to tak dobře. Vždyť tolik dětí se do školy těší, proč je děsit poznáním, co je čeká a čemu se nevyhnou? Které z dětí by se školy nezaleklo? Vždyť na ty malé tvorečky, kteří jsou ještě životem téměř nepoznamenaní, by to bylo trochu moc. Představa, že budou tak dlouho muset sedět ve škole, dávat pozor, učit se, pamatovat si tolik informací, z nichž většinu v životě po škole potřebovat nebudou, psát tolik testů a tolik namáhat svůj mozek, který v ten den není schopen ani poloviny toho, co po něm bude chtít život později. Ty dětské oči, které si prohlížejí školu, ve které budou trávit tolik času.
Tito prvňáčci vyrostou a postupně si zvykají na nové prostředí, které utváří jejich charakter. Jsou více či méně přizpůsobiví, více či méně zapadají do třídního kolektivu, jsou více či méně oblíbení mezi svými spolužáky. Naučí se spoustu věcí, na které navazuje jejich další vzdělání. Třeba na druhém stupni základní školy nebo v příslušných ročnících gymnázia je samozřejmostí, že žák umí číst, psát, že ovládá základní znalosti matematiky a umí z velké části samostatně přemýšlet. To je samozřejmostí a všichni učitelé s tím počítají, takže žáci vyšších ročníků píší a nemusí se jim říkat, jak. Umí číst, tak se jim prostě dají učebnice a učitel řekne, ať čtou. Nikdo nebere v potaz, že mohou existovat děti, které tyto základní znalosti nemají. Proč taky? Kolik je takových dětí? Jak by mohlo takové dítě fungovat v životě bez základních znalostí? Škola je pro dítě důležitá i přesto, že přináší tolik starostí, problémů a často to unavuje. Připravuje dítě na život v dospělosti.
Proč se musíme učit? Proč neexistuje způsob, jak nám ty informace vložit do hlavy, aby tam jednoduše byly a zůstaly? Kdy bychom nemuseli tolik namáhat hlavy, kdy bychom nebyli tak unavení, pod takovým tlakem, kdy by to bylo rychlé a my byli již od dětství chytří? Bylo by to lepší? Jenže je tu i druhá stránka. Jednak nikdo takovou metodu učení ještě nevynalezl a hlavně: bylo by to lepší, kdyby děti musely již od dětství pracovat? Jaký by byl život bez přátel v dětství? Bez přátel, se kterými se vidíme každý den, kteří mají podobné nebo stejné starosti jako písemná práce z předmětu, který je těžký se naučit, ve kterém právě žáci berou učivo, které jim je vzdálené a cizí a přesto se to musí učit. Vždyť dítě nemůže ještě pracovat. Musí projít tím dlouhým procesem, který jej připraví. Jaký by to byl šok, kdyby malé dítě muselo pracovat, snášet ten tlak okolí, tu spoustu stresu a řešení tolika problémů. Na to dítě není připravené, tak prochází tím, co pro něj život přichystal. Školou. Zdá se být těžká a plná strastí a překážek, ale co je škola proti tomu, co následuje po ní? Téměř nic. Starosti, které tíží děti ve škole v prvních ročnících jsou malé oproti těm, které mají žáci vyšších ročníků a ty jsou zase malé oproti těm, které tíží studenty středních a pak i vysokých škol.
Ale proč po nás učitelé chtějí tolik, co nemůžeme zvládnout, ani kdybychom u toho učení seděli celý den? A když je podle učitelů tak jednoduché se naučit tolik předmětů najednou a podávat v nich skvělé výkony, proč již na druhém stupni základní školy učí každý z učitelů jen několik předmětů a ne všechny? Ano, nedokáží se naučit tolik předmětů tak, aby mohli žáky učit všechny předměty. Tak proč toho po nás chtějí tolik, když ví, že by to sami nedokázali? Některým dětem jdou předměty, které jiným nejdou a těm zase jdou jiné. Stejně je to i s učiteli, i oni byli dětmi a žáky, tak proč nutí i ty děti, kterým tento předmět nejde, aby se jej naučili, a nutí jej k výkonům, kterých ty děti nikdy nedosáhnou? Proč je tak demotivují a tento předmět jim dělají tak protivným? Neměli by se spíš snažit v žácích vzbudit zájem o ten předmět? Aby žáky tento předmět bavil, i když v něm nebudou dosahovat špičkových výkonů? Aby měli žáci tento předmět rádi? Vždyť žák si zapamatuje víc, když jej to bude bavit, nebo mu to bude předvedeno jinak, než formou často nezáživného, monotónně předneseného výkladu a hlavně si to bude pamatovat delší dobu, ne jako když se naučí na písemku a zapomene to do dalšího dne. K čemu pak je ta spousta let strávených ve školních lavicích posloucháním, psaním nebo nedáváním pozor a děláním nepořádku, protože to žáky nebaví? K čemu byly ty hodiny tak dlouhé, když si z nich člověk nic nezapamatuje?
Pravdu měli a mají ti učitelé, kteří se kdy snažili vzbudit v žácích radost z učení. Dobrými učiteli nejsou ti, kteří stojí před třídou plnou žáků a celou hodinu jen přednáší spoustu informací, které jen projdou podvědomím žáků a pak jim z hlav opět odejdou, ale dobrými učiteli jsou ti, kteří se snaží o to, aby si žáci z jejich hodin něco odnesli. Ať už toho docílí formou her, ze kterých si toho žáci odnesou nejvíc, nebo jinými způsoby, kterými žáky zapojí do vyučování tak, že jim to v hlavě nějakou dobu zůstane, i když ty informace později většina třídy nevyužije. Téměř vždy se ale najde alespoň jeden ze třídy, kdo si zrovna tyto informace zapamatuje a v budoucnu je využije, zatímco ostatní si je sice zapamatují do doby dalšího testu, ale v budoucnu jim k ničemu nebudou.
Učit by se měli žáci s radostí, ne s pocitem, že musí, a s nechutí k tomu předmětu, který se musí naučit. A pro učitele by neměly být hodiny utrpením, měl by se dočkat pozornosti a účasti žáků. Měl by mít radost, že může předat informace žákům, kteří jich tolik ještě neměli šanci získat. Měl by mít radost, že právě on může přispět svou troškou k celkovému vzdělání žáků. Měl by to být čas, který je strávený opravdovým učením a předáváním vědomostí, ne jen čekáním, kdy konečně zazvoní a do té doby odříkávání informací těm několika málo žákům, kteří alespoň poslouchají a zapisují si poznámky. Jenže jak to těm učitelům říct? Copak oni si nevzpomínají, jaké to bylo být žákem? Jaké to bylo poslouchat látku, kterou jim učitel chtěl předat a poslouchat látku, která jim byla naprosto cizí, nevysvětlená a znechucená. Copak si nevzpomínají na ty pocity, kdy se učili něco, co je bavilo? Copak už zapomněli, jaké to je být mladým a tím, kdo poslouchá, ne koho poslouchají ostatní? Copak by učitelé neměli mít radost z učení? Z výkonu svých žáků, ze kterých podle nepsaného pravidla bude většina jednou chytřejší než samotný učitel? Ale může mít učitel radost z hodiny, když nikdo z žáků nedává pozor a každý si dělá, co chce? To asi také ne. Hodina by měla být tvořená spoluprácí vzájemnou stejně jako radostí z učení obou stran, jak učitele, tak i žáků. Ale málokdy se stane vyučovací hodina hodinou ideální pro obě strany. Bohužel.

Never meant to hurt you

16. února 2015 v 19:08 Básničky
I never meant to break your heart,
I really never did,
But now you are falling apart
And so do I a little bit.

I never meant to hurt you,
I really never did,
But now you changed your view
And so did I a little bit.

I never meant to cause you pain,
I really never did,
Now I am that insane
And so do you a little bit.

I never meant to knock you down,
I really never did,
Now your love became only a noun
And so did mine a little bit.

I feel sorry for your pain,
I really do,
I seem like an insane,
Cause I hurt you .

Chci být...

11. února 2015 v 15:53 Básničky



Chtěla bych jestřábem být,

Vítr pod křídly stále mít,

Tím větrem chci být taky,

Abych nést mohla všechny ptáky.


Chci být oblohou,

Kde spočinout mohou,

Chci být bílým oblakem

Jdoucím nad rozkvetlým mákem,



Chci být jeho květem,

Kterému sílu dá zem,

Chci být tou půdou

Živící pláň rudou,


Motýl II

11. února 2015 v 12:43 Básničky
Inspirují mnohou bajku
bublinky mýdla
tvořící křehkou mozaiku
motýlího křídla.

Jedno křídlo je krásné,
dvě nesou motýla
koupajícího se v záři jasné,
cojako by mu lázní byla.

Vánek snesl jej k zemi
na rozkvetlou květinu
nejkrásnější mezi všemi,
kde spočine v jejím klínu.

Motýl

11. února 2015 v 12:26 Básničky

Zadrž dech,
prosím, nekřič,
i tvůj vzdech
odnesl by pryč

bublinky mýdla
tvořící mozaiku
motýlího křídla.

Příchuť lásky

7. února 2015 v 21:40 Básničky
Jako v poušti kapka vody,
Jako esence nejhezčí módy,
Jako ve městě horský vánek,
Jako znavenému sladký spánek.

Jako čerstvý včelí med,
Jako v pití svěží med,
Šálek oblíbeného čaje,
Vločka, co v ústech taje.

All I need

7. února 2015 v 21:29 Šuplík s názvem nyní a pak

Just tell me, what do you need? What do you need to live? Air to breathe, light to see, place to stay, food to eat, water to drink, yourself. My dear, do you say love? Cause love is so important, isn´t it? What´s love I ask you then? Can you give me an answer? I expect not. Nobody knows what is love. There´s a lot of definitions of love, but no one can tell you the whole truth. Maybe it´s so big, that you would spend your whole life describing it and you would die before you finish. Maybe it´s because it´s so complicated, that no one can even truly understand it, neither describe or explain to the others. Maybe it´s because it´s not one thing, one moment, one thought, it´s million of tiny feelings and thoughts in a moment lasting forever.

Tehdejší pocity z Dánska ze září - prosince 2013 II

7. února 2015 v 21:01 Šuplík s názvem minulost
...A co víc mi tento pobyt dal? Hodně věcí se asi ještě teprve ukáže, ale každopádně jsem se tu naučila pár velmi důležitým věcem. Zpomalit. Nehnat se šíleným tempem a stále zrychlovat, až tomu stále zrychlujícímu tempu nestíhám, upadám do zoufalosti, stresu, tlaku a pak se mi jen přitěžuje, až onemocním a i přes nemoc pokračuji, protože nechci zvolnit v nastaveném tempu a běžím dál, dokud nepadnu, nebo to nepřekonám a nepřijdou prázdniny. To jsem se tu odnaučila. Vše má svůj čas. Nemohu se rozdělit na části, navíc ve stresu není práce tolik efektivní. Zpomalit a udržet si své tempo napříč okolí. To neznamená, že jsem zlenivěla. Naopak. Dělám věci systematicky, vytvářím plán, podle kterého postupuji s klidnou hlavou. Protože horká hlava plány pálí. Běž klidným tempem a stihneš toho víc a mnohem kvalitněji, běž pomaleji a měj rád své nervy a osobnost, protože obojí se stresem a tlakem ničí. A taky jsem se naučila, že se nemůžu roztrhat pro lidi, kteří se ke mně otočí zády sotva jim nebudu moci být nijak více užitečná. Není můj problém, že tomu někdo nerozumí, není můj problém, že jsem si udělala úkol, zatímco někdo jiný si řekl, že se mu nechce a opíše to. Není má povinnost řešit věci za ostatní, ano, můžu některým pomoci, ale pokud, tak proto, že mi na tom člověku záleží a že mu pomoci chci v době, kdy mám čas a nevezmu si svůj vlastní čas, kterého se mi pak nebude dostávat. Já jsem zodpovědná sama za sebe, a pokud ve volném čase pomůžu někomu jinému, bude to mé vlastní rozhodnutí a nebudu to dělat jednoduše proto, abych to ostatním co nejvíce ulehčila, abych jim pomohla, či odpověděla na prosby.

Tehdejší pocity z Dánska ze září - prosince 2013 I

7. února 2015 v 21:00 Šuplík s názvem minulost
90 dobrého
Někteří lidé se mě ptají, k čemu mi ten pobyt v Dánsku je. Mnoho mi řekne, že jsem tu přece kvůli angličtině, nebo ne? Odpověď je jednoduchá a už dlouho jasná. Ne. Já sem opravdu nejela, abych si zlepšila angličtinu. Navíc jet do Dánska kvůli angličtině, to už by bylo moudřejší jet do Británie, USA, či Austrálie. Ne, já jsem v Dánsku. Neříkám, že má angličtina zamrzla na stejné úrovni, na jaké byla před mým odjezdem. To v žádném případě. Ano, zlepšila se mi, ale jiným způsobem. Nejde o to, že bych se naučila nějakému akcentu, hovorové angličtině, radikálnímu množství nových slovíček, či gramatice. Moment, nebudu předbíhat, nejdříve představím rodinu.

Každý den přijít ze školy a nadšeně pozdravit hned ode dveří, ještě než jsou dovřeny, prostě proto, aby věděli všichni, kdo přišli už přede mnou, že už jsem taky doma a že mám nějakou náladu a něco budu dělat. Ano, je pravda, že většinou po svém příchodu, po pozdravu a vyzutí obuvi zamířím nejdříve do svého pokoje a odložím tašku, vytáhnu z ní lahev s pitím a zamířím do kuchyně, kde, když už tam jsem, si rovnou dám něco na doplnění energie. Popovídat s kýmkoliv, kdo je v kuchyni (jídelně a obýváku najednou), o čemkoliv, jaký byl den, jaké je počasí, jaké jsou plány, novinky, o čemkoliv, co nás napadne.

Plnící se srdce

6. února 2015 v 20:25 Básničky



První nádech
Do prázdných plic,
nejistý výdech,
nyní chci jich víc.

Cítím krátce dotek
Tak něžný a jemný,
Nyní opět utek,
Tak příjemný je mi.

Je tu znova,
Ale šimrá mě nyní,
Je to osoba nová,
S maminkou jsou i jiní.

První kapky lásky stékají
Do mého malinkého srdíčka,
Tam později se setkají
S láskou zavírající má víčka.

Poznání vlastní historie nám pomáhá zjistit, kdo jsme dnes

6. února 2015 v 20:23 Šuplík s názvem minulost

Tento článek jsem našla ve svém počítači a uznala jsem, že by měl patřit mezi mé články zde, je v něm hodně emocí, ale byla jsem to já.
Můj život je rozdělen spoustou mezníků, ke kterým se upínám, dokud neodejdou. Některé z nich vnímám jako body světlé, ale jiné očekávám s nervozitou a přeji si, aby již byly za mnou. Naopak některé dny, které se zpočátku zdají být bez zvláštních událostí, se proměňují v mezníky, často i velice důležité. Nemůžu je očekávat, nevím, co zvláštního mi přinesou, ale očekávám je jako dny, které mě možná jednou naučí trpělivosti. Dny, kdy musím čekat a žít, ne jen přežívat, abych se dočkala svých světlých mezníků. Často si přeji, abych se mohla vrátit do minulosti, abych mohla změnit věci, u kterých jsem si až příliš pozdě uvědomila, že nedělám správně. Některé chyby bych neopravovala, protože člověk se musí naučit chyby přijímat a pokud to jde, napravovat je dodatečně. Ale často si říkám, proč jsem se v minulosti chovala tak, jak jsem se chovala i přesto, že mi má druhá část říkala něco jiného, správného, nebo alespoň lepšího. Někdy to byl rozum, kdo mi kázal, jindy srdce, jindy se do rozhodování zapojila i má jakási třetí část.

Vítejte!

6. února 2015 v 20:12
Zdravím!

Vítej na blogu studentky, která by se ráda podělila o své myšlenky, postřehy a nápady. Ať už jsi kdokoliv, odkudkoliv a přišel jsi s jakýmkoliv záměrem, doufám, že tě alespoň něco na tomto blogu zaujme. Postupen času sem plánuji přidávat různé články a básničky, jistě se máš na co těšit ;)
Pro tentokrát je to vše, měj se krásně ;)

S láskou
Lenka