Obě naše rodiny...

28. února 2015 v 13:23 |  Šuplík s názvem nyní a pak
Říká se, že člově nemá vlastně jednu, ale hned dvě rodiny. Tu první, biologickou, která mu byla přidělena, a později i druhou, kterou si sám vybírá, až mu ta první přestane stačit. Zde se ale okamžitě nabízí spousta otázek začínajících Co když, Proč a podobně. Co když si vybíráme obě rodiny?Co je vlastně v dnešní době rodina? Možná si ještě před narozením nějaké naše duševní Já vybírá, jakým rodičům se chce narodit. Bohužel nemůže ovlivnit, jaké jiné děti si to usmyslí také, či kolik sourozenců nám rodiče dopřejí. Tam totiž bývá kámen úrazu. A co když si nevybíráme vůbec nikoho a nic a shopnost rozhodovat se je jen iluze? To ale spíš ne, kdo by nás po tak dlouhou dobu chtěl ovládat?
Naše biologická rodina nám jako malým postačuje a plně vyhovuje, plní svou funkci, nicméně později nám zřejmě přestává stačit. proč vlastně? Nestačí se snad dospělý mozek tak rychle vyvíjet, aby nám stačil? Nebo již zapomněl vzorce, podle kterých se ten děský řídí? Nebo jde vývoj mozku tak rapidně vpřed, že každá generace je vlastně geniálnější než ta předchozí? Spíše snad primitivnější? Vyvíjíme se jiným směrem? Vyvíjíme se vůbec? Ať tak, či onak, je krutým faktem, že bohužel nám tato rodina, zejména rodiče, velmi často leze na nervy. Nerozumí nám. Soudí nás. Jednoduše se vždy nevyvede. Vlastně dokonale nikdy.


Naproti tomu přátelé jsou většinou příslušníci stejné věkové kategorie, jsou ze stejného prostředí, mívají i podobné zájmy, je tedy mnohem větší teoretická pravděpodobnost, že nám porozumí, že my porozumíme jim. Navíc možnost samostatného rozhodování zavání dobrodružstvím, vyspělostí, atraktivitou. Ale co způsobuje tu atraktivitu? Možná to, že nás neustále učí. Přátele si musíme vybrat. A neustále o ně bojovat. Získávat si je.
Není však nevídané, aby se přátelé, zvlášť jsou-li to ještě děti, pohádali a rozešli. Děti nemají ještě vyzrálou schopnost úsudku, je tedy přirozené, že dělají chyby častěji než dospělí, výjimkou není ani výběr přátel. A taky každému novému příteli musíme vše znovu opakovat. Stejně tak je přirozené, že se člověk i v průběhu života vyvíjí, to je základ evoluce, základ lidstva. A s člověkem se vyvíjí i jeho zájmy, potřeby, nároky, přátelé. Člověk je dynamickou osobností, ale každý z nás se vyvíjí samostatně, v individuálním směru! Když si to uvědomíme, není vlastně úžasné, že existují přátelé a hlavně partneři? Není téměř neuvěřitelné, že si odlišné osobnosti mohou tolik rozumět?
Jako vždy však záleží na úhlu pohledu. Třeba s námi rodiče opravdu zachází co nejlépe, třeba to s námi opravdu myslí dobře. Konec konců, taky jsou to jen lidé, co dělají chyby. Navíc nám poskytují jakýsi komfort jistoty. Přece ty vztahy nezahodíme, když už nás stály tolik úsilí, energie, nervů a času. Přátel se můžeme pustit kdykoliv, to je pravda, ale možná je to spíše nevýhodou. Navíc to byla naše rodina, kdo nás vypiplal k našemu skvělému dnešnímu Já. Zrodili jsme se jen díky jejich lásce, náš nádherný život se z té lásky zrodil, tak jim to oplaťme, jsme za něj přece vděční.
Od rodičů máme krev a geny, ty se ale projevují v jiném čase a prostředí. Vlastně bychom díky genetickému koktejlu měli rozumět jednotlivým rodičům lépe, než jejich vlastní partneři, nebo ne? To je ale často bohužel (či snad naštěstí) jen teorie. Zkrátka přátelé jsou velmi důležití, ale rodina se svou bezpodmínečnou láskou je přece jen zásadní.


Pozn.: Výše uvedený text je slohovou prací z okresního kola OČJ s tímto zadáním:
" -Říká se, že přátelé jsou naši příbuzní, které si sami vybíráme. Ostatní, ti skuteční příbuzní, jsou nám naděleni osudem a rodem. Někdy je to pěkné nadělení...- (Miroslav Horníček)
Zpracujte téma naznačené v citátu formou úvahy. Doporučená délka 25 - 30 řádek. "
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama