Poznání vlastní historie nám pomáhá zjistit, kdo jsme dnes

6. února 2015 v 20:23 |  Šuplík s názvem minulost

Tento článek jsem našla ve svém počítači a uznala jsem, že by měl patřit mezi mé články zde, je v něm hodně emocí, ale byla jsem to já.
Můj život je rozdělen spoustou mezníků, ke kterým se upínám, dokud neodejdou. Některé z nich vnímám jako body světlé, ale jiné očekávám s nervozitou a přeji si, aby již byly za mnou. Naopak některé dny, které se zpočátku zdají být bez zvláštních událostí, se proměňují v mezníky, často i velice důležité. Nemůžu je očekávat, nevím, co zvláštního mi přinesou, ale očekávám je jako dny, které mě možná jednou naučí trpělivosti. Dny, kdy musím čekat a žít, ne jen přežívat, abych se dočkala svých světlých mezníků. Často si přeji, abych se mohla vrátit do minulosti, abych mohla změnit věci, u kterých jsem si až příliš pozdě uvědomila, že nedělám správně. Některé chyby bych neopravovala, protože člověk se musí naučit chyby přijímat a pokud to jde, napravovat je dodatečně. Ale často si říkám, proč jsem se v minulosti chovala tak, jak jsem se chovala i přesto, že mi má druhá část říkala něco jiného, správného, nebo alespoň lepšího. Někdy to byl rozum, kdo mi kázal, jindy srdce, jindy se do rozhodování zapojila i má jakási třetí část.


Myslím, že každý člověk má dvě nebo i více částí. To je to, proč se člověk musí rozhodovat a nemůže se rozhodnout vždy správně. Každá z jeho částí mu říká něco jiného a je jen na něm a na jeho pocitech, jestli poslechne tu část, u které mu rozum káže, že je to ta správná, nebo jestli tu, u které mu právě emoce a intuice napovídají, že jedná správně. Záleží na tom, která část je silnější a která potlačí tu druhou. Většinou je lepší dát na pocity a intuici, ale jindy je zase lepší poslechnout rozum a vyhnout se tak nepříjemnostem, které přináší jednání srdcem. Ale jak poznám, že jsem volila správně? Jak poznám, že je ta chvíle, kdy mám poslechnout rozum a ne srdce a kdy naopak? Proč je to tak složité?

Spousta mých světlých mezníků nenaplnila mé naděje a sny a mnohé dokonce přinesly i zklamání, bolest, zoufalství a spoustu jiných negativních pocitů, které mi udělaly díru do duše. Mám vůbec duši? Na některé přišla náplast, která je zmírnila, a ony se hojí. Některé velice rychle, jiné pomaleji, některé až nesnesitelně pomalu. Některé nadobro zmizely, ale neustále se objevují další, ale zatímco některé úplně zmizely nebo se zmenšily, až mi připadá, že jsem kvůli nim nemusela zažívat tolik hořkosti, ale další rány zůstaly jako jizvy. Jizvy, které již většinou nebolí, ale nezapomenu na ně. Ale opět je tu to slůvko ale. Některé rány se totiž dosud nezahojily. Z některých zůstaly rozšklebené jizvy, které stačí jen trochu otevřít pouhým pomyšlením na ně, připomenutím nějakou událostí, nebo větou třeba i vyslovenou někým jiným, kdo třeba neví, co touto větou právě způsobil. Že otevřel ránu, která působí bolest a hořkost. Na některé rány neexistuje lék, i když se za několik let zmírní, protože přijdou bolesti, které svou intenzitou na čas tuto bolest přehluší. Ale nezhojitelné rány není možno tak rychle opustit. Samy se připomenou a tíží mě na každém kroku, v každé minutě. Proč musí existovat takové chvíle, po kterých nejdou rány vyléčit a proč i ty, které vyléčit jdou, musí tolik bolet? Ano, špatné, bolestivé a zlé chvíle musí existovat, aby ty dobré mohly ukázat, že jsou opravdu dobré a krásné. Ale proč v mém životě ty zlé tak často převažovaly? Proč? Proč právě můj život je téměř plný zklamání, bolesti, zoufalství a špatných následků činů mých i ostatních? Proč můj život nemůže být naplněn štěstím a krásnými chvílemi, které jsou jen občas přerušeny těmi zlými, jako je to u mnohých ostatních?

Jistě, nemám nejhorší život, naopak, mám jej celkem hezký, oproti některým jiným, kteří se narodili do špatné rodiny, špatné země, doby, nebo se již narodili nemocní, postižení, bez rodiny, nebo během svého života již v dětství, nebo raném mládí, přišli o své nejbližší a nejmilovanější. Každému odcházejí přátelé a lidé, které kdysi milovali. Každý jednou všechny ztratí, i když se od nich ani na chvíli nehne, protože smrt zastihne každého bez výjimky. Někoho dřív, někoho později, ale každého. Bohužel nám milovaní lidé neodchází jen díky smrti, někdy prostě odejdou jinam, odstěhují se, nebo odejdou na jinou školu. Ale proč já musím milovat a mít ráda ty, u kterých mi nepřijdou tyto city odplatou v dobrém smyslu, jsou pro mě nedosažitelní, nebo se prostě jen liší od představy, jak se má chovat člověk, který je mi oporou? Někdo, kdo mě podrží a pomůže mi v mém bolestném a zoufalém životě, kdo mi do mého života vnese více šťastných chvílí, aby tvořily alespoň třetinu mého života. Nechci jim říkat, co mají a nemají dělat, protože se u toho necítím dobře a ubližuje to mně, jim samotným, nebo jiným blízkým lidem.

Ano, snažím se jim pomáhat, když to potřebují, nebo ještě nepoznali, že musí něco udělat nebo alespoň trošku změnit své chování. Když jsem v roli pozorovatele, často tyto nástrahy života u jiných vidím, ale když přijdou ke mně, často je nerozpoznám včas nebo správně. Potřebuji mít nad věcí nadhled a vidět věci, které u sebe sama nevidím.

A právě tehdy lidem nejčastěji pomáhám. Někdy mě poslechnou, protože poznají, že mám pravdu, jindy to sice vnímají, ale neposlechnou, někdy také zastávají názor, že si dělám přílišné starosti a někdy to ode mě vyzní jako kritizace. Ale i když vím, že se nesetkám s odpovědí, stejně to zkouším, protože bych si nedokázala nevyčítat, že jsem nezabránila zklamání, bolesti a zoufalosti, které tyto lidi, na kterých mi záleží, postihly, i když jsem tomu zabránit mohla.



Od té doby jsem se hodně změnila.

Ještě ve mně přežívá ta třetí část, ale neposlouchám ji. Vím, že pokud mi to má vydržet, musím poslechnout pocity, ne tu třetí část, která mi radí opět udělat tu hloupou věc, která mi přinesla tolik ponaučení. Vím, že podruhé stejné pocity zažít nechci. Spolužáky jsem lépe poznala a v mnohých z nich jsem našla své přátele. I oni se změnili a většinou k lepšímu, řekla bych.

Opravdu hodně jsem se od té doby změnila. Nedržím se ode všech stranou, vím, že nejsem nic míň, než oni, i když si to třeba oni myslí. Vím, že každý má právo říct svůj názor, i ti, kteří o jeho správnosti nejsou přesvědčeni. A nedělám si těžkou hlavu z neoprávněných pomluv, protože ti lidé, kteří pomlouvají, velice často těm pomlouvaným závidí. Nevím, čemu tak závidí, že musí pomlouvat, ale nechce se mi to zjišťovat. I přesto, že jsem nenašla to, co jsem tenkrát hledala, teda spíš toho, koho jsem hledala, nemyslím, že jsem nešťastná a že se cítím stejně špatně jako dřív. Naopak, užívám si každou šťastnou chvíli, každou chvíli, kdy můžu být s těmi, co mám ráda. Tyto chvíle si vrývám do paměti, jak nejlépe dovedu, abych je měla uložené tak, že ve chvílích, kdy nebudu šťastná, až se opět vrátí ty důvěrně známé pocity, mohu si vzpomínky na tyto krásné chvíle, kdy jsem byla šťastná, vybavit, protože mi dodají sílu se vzchopit a mířit k dalším skvělým chvílím, ne se jen utápět v žalu, jak je můj život zoufalý. A všichni, kteří mi dělají život příjemnějším, mi pomáhají a já jsem jim vděčná. Protože není nad skutečné přátele a není nad štěstí, které navodí mí vlastní přátelé, jejich slova, věty, činy a jejich pochopení. A já jsem ráda, že je mám, i když tu nejsou jen pro mě. Ale to vůbec nevadí. Musí rozdávat radost více lidem, a vůbec, zasloužila bych si, aby někdo dával radost jen mě?

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Gilraen Gilraen | 16. srpna 2015 v 12:43 | Reagovat

To je nádherné. Během četní jsem měla slzy v očích a pocit, že před sebou vidím všechno, co jsem předtím neuměla slovy vyjádřit. Jako bych četla v sobě. Poznávám v tom spoustu vlastních zážitků, pocitů, zklamání... Upřímně nechápu, proč Ti tvoje články nikdo nekomentuje, proč jsi neznámá. Umíš nádherně psát.

2 Lenka Zbořilová Lenka Zbořilová | 16. srpna 2015 v 13:52 | Reagovat

Děkuji,
vy zase umíte nádherně udělat radost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama