Škola

23. února 2015 v 18:58 |  Šuplík s názvem nyní a pak
Každý z nás chodil, chodí nebo bude chodit do školy. Každý z nás byl nebo bude tím malým prvňáčkem, který přichází do školy a neví, co jej čeká. Některé děti se do školy těší, jiné nechtějí a nejradši by zůstaly doma, ale co naplat, každé dítě do školy musí, pokud se neučí doma a ani to není jen tak. Většina dětí neví, co je v následujících letech čeká, jdou do školy a čekají, co jim přinese. Ty dětské oči a tváře. Neví, co je čeká a asi je to tak dobře. Vždyť tolik dětí se do školy těší, proč je děsit poznáním, co je čeká a čemu se nevyhnou? Které z dětí by se školy nezaleklo? Vždyť na ty malé tvorečky, kteří jsou ještě životem téměř nepoznamenaní, by to bylo trochu moc. Představa, že budou tak dlouho muset sedět ve škole, dávat pozor, učit se, pamatovat si tolik informací, z nichž většinu v životě po škole potřebovat nebudou, psát tolik testů a tolik namáhat svůj mozek, který v ten den není schopen ani poloviny toho, co po něm bude chtít život později. Ty dětské oči, které si prohlížejí školu, ve které budou trávit tolik času.
Tito prvňáčci vyrostou a postupně si zvykají na nové prostředí, které utváří jejich charakter. Jsou více či méně přizpůsobiví, více či méně zapadají do třídního kolektivu, jsou více či méně oblíbení mezi svými spolužáky. Naučí se spoustu věcí, na které navazuje jejich další vzdělání. Třeba na druhém stupni základní školy nebo v příslušných ročnících gymnázia je samozřejmostí, že žák umí číst, psát, že ovládá základní znalosti matematiky a umí z velké části samostatně přemýšlet. To je samozřejmostí a všichni učitelé s tím počítají, takže žáci vyšších ročníků píší a nemusí se jim říkat, jak. Umí číst, tak se jim prostě dají učebnice a učitel řekne, ať čtou. Nikdo nebere v potaz, že mohou existovat děti, které tyto základní znalosti nemají. Proč taky? Kolik je takových dětí? Jak by mohlo takové dítě fungovat v životě bez základních znalostí? Škola je pro dítě důležitá i přesto, že přináší tolik starostí, problémů a často to unavuje. Připravuje dítě na život v dospělosti.
Proč se musíme učit? Proč neexistuje způsob, jak nám ty informace vložit do hlavy, aby tam jednoduše byly a zůstaly? Kdy bychom nemuseli tolik namáhat hlavy, kdy bychom nebyli tak unavení, pod takovým tlakem, kdy by to bylo rychlé a my byli již od dětství chytří? Bylo by to lepší? Jenže je tu i druhá stránka. Jednak nikdo takovou metodu učení ještě nevynalezl a hlavně: bylo by to lepší, kdyby děti musely již od dětství pracovat? Jaký by byl život bez přátel v dětství? Bez přátel, se kterými se vidíme každý den, kteří mají podobné nebo stejné starosti jako písemná práce z předmětu, který je těžký se naučit, ve kterém právě žáci berou učivo, které jim je vzdálené a cizí a přesto se to musí učit. Vždyť dítě nemůže ještě pracovat. Musí projít tím dlouhým procesem, který jej připraví. Jaký by to byl šok, kdyby malé dítě muselo pracovat, snášet ten tlak okolí, tu spoustu stresu a řešení tolika problémů. Na to dítě není připravené, tak prochází tím, co pro něj život přichystal. Školou. Zdá se být těžká a plná strastí a překážek, ale co je škola proti tomu, co následuje po ní? Téměř nic. Starosti, které tíží děti ve škole v prvních ročnících jsou malé oproti těm, které mají žáci vyšších ročníků a ty jsou zase malé oproti těm, které tíží studenty středních a pak i vysokých škol.
Ale proč po nás učitelé chtějí tolik, co nemůžeme zvládnout, ani kdybychom u toho učení seděli celý den? A když je podle učitelů tak jednoduché se naučit tolik předmětů najednou a podávat v nich skvělé výkony, proč již na druhém stupni základní školy učí každý z učitelů jen několik předmětů a ne všechny? Ano, nedokáží se naučit tolik předmětů tak, aby mohli žáky učit všechny předměty. Tak proč toho po nás chtějí tolik, když ví, že by to sami nedokázali? Některým dětem jdou předměty, které jiným nejdou a těm zase jdou jiné. Stejně je to i s učiteli, i oni byli dětmi a žáky, tak proč nutí i ty děti, kterým tento předmět nejde, aby se jej naučili, a nutí jej k výkonům, kterých ty děti nikdy nedosáhnou? Proč je tak demotivují a tento předmět jim dělají tak protivným? Neměli by se spíš snažit v žácích vzbudit zájem o ten předmět? Aby žáky tento předmět bavil, i když v něm nebudou dosahovat špičkových výkonů? Aby měli žáci tento předmět rádi? Vždyť žák si zapamatuje víc, když jej to bude bavit, nebo mu to bude předvedeno jinak, než formou často nezáživného, monotónně předneseného výkladu a hlavně si to bude pamatovat delší dobu, ne jako když se naučí na písemku a zapomene to do dalšího dne. K čemu pak je ta spousta let strávených ve školních lavicích posloucháním, psaním nebo nedáváním pozor a děláním nepořádku, protože to žáky nebaví? K čemu byly ty hodiny tak dlouhé, když si z nich člověk nic nezapamatuje?
Pravdu měli a mají ti učitelé, kteří se kdy snažili vzbudit v žácích radost z učení. Dobrými učiteli nejsou ti, kteří stojí před třídou plnou žáků a celou hodinu jen přednáší spoustu informací, které jen projdou podvědomím žáků a pak jim z hlav opět odejdou, ale dobrými učiteli jsou ti, kteří se snaží o to, aby si žáci z jejich hodin něco odnesli. Ať už toho docílí formou her, ze kterých si toho žáci odnesou nejvíc, nebo jinými způsoby, kterými žáky zapojí do vyučování tak, že jim to v hlavě nějakou dobu zůstane, i když ty informace později většina třídy nevyužije. Téměř vždy se ale najde alespoň jeden ze třídy, kdo si zrovna tyto informace zapamatuje a v budoucnu je využije, zatímco ostatní si je sice zapamatují do doby dalšího testu, ale v budoucnu jim k ničemu nebudou.
Učit by se měli žáci s radostí, ne s pocitem, že musí, a s nechutí k tomu předmětu, který se musí naučit. A pro učitele by neměly být hodiny utrpením, měl by se dočkat pozornosti a účasti žáků. Měl by mít radost, že může předat informace žákům, kteří jich tolik ještě neměli šanci získat. Měl by mít radost, že právě on může přispět svou troškou k celkovému vzdělání žáků. Měl by to být čas, který je strávený opravdovým učením a předáváním vědomostí, ne jen čekáním, kdy konečně zazvoní a do té doby odříkávání informací těm několika málo žákům, kteří alespoň poslouchají a zapisují si poznámky. Jenže jak to těm učitelům říct? Copak oni si nevzpomínají, jaké to bylo být žákem? Jaké to bylo poslouchat látku, kterou jim učitel chtěl předat a poslouchat látku, která jim byla naprosto cizí, nevysvětlená a znechucená. Copak si nevzpomínají na ty pocity, kdy se učili něco, co je bavilo? Copak už zapomněli, jaké to je být mladým a tím, kdo poslouchá, ne koho poslouchají ostatní? Copak by učitelé neměli mít radost z učení? Z výkonu svých žáků, ze kterých podle nepsaného pravidla bude většina jednou chytřejší než samotný učitel? Ale může mít učitel radost z hodiny, když nikdo z žáků nedává pozor a každý si dělá, co chce? To asi také ne. Hodina by měla být tvořená spoluprácí vzájemnou stejně jako radostí z učení obou stran, jak učitele, tak i žáků. Ale málokdy se stane vyučovací hodina hodinou ideální pro obě strany. Bohužel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama