Tehdejší pocity z Dánska ze září - prosince 2013 I

7. února 2015 v 21:00 |  Šuplík s názvem minulost
90 dobrého
Někteří lidé se mě ptají, k čemu mi ten pobyt v Dánsku je. Mnoho mi řekne, že jsem tu přece kvůli angličtině, nebo ne? Odpověď je jednoduchá a už dlouho jasná. Ne. Já sem opravdu nejela, abych si zlepšila angličtinu. Navíc jet do Dánska kvůli angličtině, to už by bylo moudřejší jet do Británie, USA, či Austrálie. Ne, já jsem v Dánsku. Neříkám, že má angličtina zamrzla na stejné úrovni, na jaké byla před mým odjezdem. To v žádném případě. Ano, zlepšila se mi, ale jiným způsobem. Nejde o to, že bych se naučila nějakému akcentu, hovorové angličtině, radikálnímu množství nových slovíček, či gramatice. Moment, nebudu předbíhat, nejdříve představím rodinu.

Každý den přijít ze školy a nadšeně pozdravit hned ode dveří, ještě než jsou dovřeny, prostě proto, aby věděli všichni, kdo přišli už přede mnou, že už jsem taky doma a že mám nějakou náladu a něco budu dělat. Ano, je pravda, že většinou po svém příchodu, po pozdravu a vyzutí obuvi zamířím nejdříve do svého pokoje a odložím tašku, vytáhnu z ní lahev s pitím a zamířím do kuchyně, kde, když už tam jsem, si rovnou dám něco na doplnění energie. Popovídat s kýmkoliv, kdo je v kuchyni (jídelně a obýváku najednou), o čemkoliv, jaký byl den, jaké je počasí, jaké jsou plány, novinky, o čemkoliv, co nás napadne.



Ano, napsala jsem, že představím rodinu. Protože to není rodina, která mi půjčila pokoj s postelí a dala mi i nějaké to jídlo, to je moje rodina. Moje dánská rodina. I za tu krátkou dobu, co jsem tady, je to moje rodina, jejíž jsem součástí. Samozřejmě je tam někdy znát rozdíl mezi mnou a malými, kteří angličtině jednoduše nerozumí a já neumím dánsky až na niterné základy, ale mám je ráda. A vím, že nebudou chybět jen oni mně. Ano, vím, jak si mě oblíbili. Sladká a roztomilá malá Alberte (dobře, když nasadí ječák, zase tak sladká a roztomilá není, ale to není tolik často, naštěstí). Ta, se kterou si sednu a kreslím, tvořím z barevné modelíny, stavím "Legohus" apod., sleduji, jak se vykrucuje ve čtyřech letech před zrcadlem, sleduje se v něm při každé příležitosti a přitom je tak roztomilá. Moje malá sestřička, co se tak krásně, ráda a často směje. Má tak neskutečně nakažlivý smích, až to někdy není příliš dobré. Když ji jeden z rodičů kárá a já se musím přemáhat ve chvíli, kdy se zasměje, abych se nesmála taky, čímž bych to rodičům příliš neulehčila, je opravdu někdy těžké.

Villads, někdy až příliš aktivní, moc neposedí, nepříliš často i výbušný, ale omluví se. No, čas se mnou tráví rád, oblíbil si mě rychle a zvykl si mnohem rychleji než Bertie. Nevadí, že nerozumíme slovům, máme přece ruce, nohy a nějakou mimiku a slova řeknou taky dost, i když nevíte význam, chápete intonaci. A když nic nepomůže, pořád se dá chytnout nechápající za ruku a dovléct tam, kam je potřeba a kde to pochopí. A malé základy dánštiny už mám, oni i angličtinu trošku chytají, takže to tak zlé není. Domluvit se dá vždy. Malý skaut, co navíc zrovna včera dostal nášivku na košili za nějaký úkol, i když nevím, za jaký. I přesto, že jsem tu tak krátkou dobu, byla jsem na něj pyšná. Jeho rodiče samozřejmě jistě víc, ale stejně je to docela zvláštní, jak mi tu mí sourozenci přirostli k srdci. Já vím, o to to bude těžší, až odsud budu odjíždět, ale na to ještě nemyslím, zatím si užívám, když jsem s nimi a můžu se s nimi smát, zpívat písničky, ač buď já, nebo oni neznáme příliš text, jednoduše trávit čas, klidně i vyvádět. Pravda, co je moc, to je moc a to zastavuji, ale stejně většinou následuje částečně spiklenecký smích, že jsme zase málem něco vyvedli.

Někdo, kdo mi z celé rodiny sedí v hrudníku nejpevněji, je má dánská sestřička Karoline. Někdy jsme jako opravdové sestry, někdy jako velmi dobré kamarádky, ne-li nejlepší. Kolik my jsme se už nasmály. Škoda, že to není jako Vojta s Petriciou, že by pro změnu bydlela zase ona u nás od ledna. Ale stejně, i když odjedu, budeme to pořád my a jen tak na sebe nezapomeneme. Pravda, někdy se chová hodně praštěně, ale je pořád skvělá.

A rodiče? Jsou rodiče. I když je pravda, že způsobeno dánskou mentalitou apod. neodpovídají tolik české představě rodičů. Z velké části ano, ale ne tak úplně. Dá se s nimi strašně dobře povídat, čas na mě mají vždycky, kdykoliv, kdy přijdu, že něco potřebuji, ten čas si udělají. Samozřejmě, že po nich nic nechci, když vidím, že telefonují, spí (jako Henrik každý den, když přijdu ze školy, velmi často v křesle v jídelně), nebo když vidím, že Henrik třeba pracuje, jelikož často pracuje i doma. Tatínek třetí ve světovém šampionátu v barbecue, maminka velmi ráda a často peče, pokud nepeče, jednoduše se vezme něco ze zásob sladkého, či zajede do pekárny. Ano, pečivo taky peče. Takové ty dobré houstičky s nastrouhanou mrkví uvnitř. A pak se divte, proč tak vypadám s takovým vykrmováním, i když se nedá říci, že bych tu byla bez pohybu. Ale jelikož je ten pohyb naprosto jiný, paní učitelka nebude nadšená, až v hodině baletu uvidí, jaký na mě měl tento pobyt ještě v kombinaci s předcházejícími prázdninami vliv. Ale to má ještě čas, jednoduše se budu po chodbách a schodech gymnázia vléct s nataženými téměř všemi svaly.

A babičky jsou milé, obě se snaží, abychom se domluvily. Něco jako objetí na přivítanou? Nic neobvyklého již od doby, co jsme se viděly podruhé. Je pravda, že s dědečky raději zůstáváme u toho úsměvu, pozdravu a stisku ruky. Ti sice anglicky tolik neumí, ale většinou si rozumíme. Nemají o moc lepší angličtinu, než já dánštinu a nemůžeme se domlouvat jako s malými, teda mohli bychom, ale působilo by to zvláštně, tak na mě jednoduše mluví dánsky tak, abych měla co největší šanci tomu rozumět a já odpovídám stejným způsobem anglicky. Když se nedomluvíme, jednoduše někoho poprosíme o překlad, žádný problém. Zbytek rodiny popisovat nebudu, spousta strýčků, tetiček apod., sestřenic a bratranců. Ida, Julie a Lucas jsou hodně fajn, ale že bychom se nějak moc kamarádili, to ne. Jednoduše jsme na sebe milí, rádi se i vidíme, ale asi si nebudeme moc chybět, pokud vůbec.

Tak to by bylo představení mé rodiny. Vlastně ne tak úplně. Ještě tu je Plet, který je v podstatě v lecčem podobný Micce, Mougli, Rofus, Marvin, tři bezsrstá morčata. A náš dům? Lze popsat několika slovy. Domov. S tenkými stěnami, kde každé z dětí má svůj vlastní pokoj včetně mě. Vyhřívaná podlaha v koupelně jako téměř všechny domy v Dánsku. Venku zabudovaná trampolína, pár laveček apod., aby bylo kam jít v létě dělat party pro přátele, kde nesmí chybět ani barbecue, od čehož tam ostatně jsou čtyři velké grilly. A můj pokoj? Když jsem přišla, celý vytapetovaný Justinem Bieberem, dvě skříně Stmíváním a Selenou, ano, je tam i jeden plakát Nicki Minaj, abych byla přesná. Jen tak, pro pořádek. No, dlouho to tak nevydrželo. Po několika dnech šlo dolů několik plakátů, které jsem opravdu nemohla vystát. A i přesto, že jsem si řekla, že zbytek vydržím, po týdnu šla dolů většina, další a další. Justin na mě kouká jen z jednoho plakátu a na tom z venkovní strany dveří. Nechala jsem plakáty na těch dvou skříních, to se dá vydržet, a moc mi ani nevadí, koneckonců tam ani nemám věci. Psací stůl je obsazen videem, ale nevadí mi to, psát na dostatečně širokém parapetu okna je stejně lepší.

Polička nad oním stolem je obsazena upomínkovými předměty. Momentálně čtyři obálky: přání k posledním narozeninám od Martina a od Markétky, od které jsou i další dvě obálky, které mi přišly v průběhu pobytu poštou. Zatímco obálky od rodiny vyhazuji a nechávám jen dopisy, které připichuji ke zdi (o tom později), tyhle jsem nechala. Jednoduše k těm dopisům patří, není to jen nutnost, do které se to dalo, aby mi to došlo. Mimo dopisy kytička do vlasů od tety, křížek na krk od babičky stejně jako strážný andílek, kterého mi přivezla kdysi z Finska, náramek, co nás pojí se Zuzkou, náramek od Markétky, postavička jezevčíka od Vojty Rajského, baletní síťka do vlasů, co mám za absolvák, no jednoduše hodně věcí. Kdybych je tu měla vyjmenovat, vzalo by to docela dost času. A několik knížek. Fotografický průvodce Dánskem, který jsem dostala před rokem od Cecilie, Eldest a Brisingr v angličtině, ovšem přečtených mám jen pár stran, Romantická řeč květin, ve které jsem nepokročila ani o stránku, Dánská konverzace, Anglicko-český a naopak slovník.

A teď co nahradilo ony plakáty. Začnu skříněmi. Těmi dvěma skříněmi, kde mám své oblečení. Na levé mám fotky. Oficiální třídní fotka z posledního focení, třídní fotky z posledního výletu, fotku z patnáctých narozenin, fotku s rodinou z léta z procházky, fotku s rodinou z posledních Vánoc, mandalu, kterou jsme kreslili s Villadsem. Na té druhé rozvrh z české školy, ač se na něj téměř nedívám, rozvrh z této školy, ano, na ten koukám několikrát denně a dvě koláže, co mi poslala Markétka poštou.

Zeď naproti oknu byla na začátku mimo zrcadlo naprosto prázdná. Nyní hledám, kde jsou ještě dírky ve zdi, kam bych mohla umístit další připínáček, nové díry nedělám. Zatím. Každopádně tato zeď patří přibývajícím vzpomínkám na Dánsko. Vlevo nahoře můj deník. Deník :D. Modré papíry připínané, že se z většiny překrývají, které deník představují. Začala jsem jej psát po měsíci pobytu, musím to přece nějak zaznamenat, abych se k tomu mohla jednou vrátit. Ano, mám fotky, ale ve fotkách není vše, fotky nemám ze všech míst, která pro mne něco znamenala, z okamžiků, které stojí za zaznamenání a foťákem se často ani zachytit nedají. Kdo zachytí tradici? Nikdo nezachytí veškeré postřehy, i kdyby držel prst na spoušti. Navíc tu nejsem od toho, abych neustále fotila, i když tolik fotek, kolik mám za dva měsíce, jsem nenafotila za celý život ani z poloviny.

Nebudu tady psát o mém programu tady, od toho mám ten deník, nebudu to psát podruhé, ale můžu zmínit momenty, které pro mne znamenaly nejvíce, ať vím, na která místa se mám v deníku jistě podívat. Egeskov, Nyborg, pod dálničním mostem z Fynu směřujícím do Kodaně, Kodaň, to jsou nádherná místa. Krásně bylo i v Odense, se kterým mám spojeno tolik nádherných vzpomínek. Samozřejmě samotné město, ZOO s malými, ale hlavně ty koncerty. Zatím jsem byla na třech, vede jednoznačně druhý s úžasnou pianistkou. Tyhle momenty pro mne znamenají hodně, stejně jako má rodina.

A nyní se můžu vrátit k začátku, kde jsem zmínila otázku, proč jsem sem vlastně jela. Není to kvůli angličtině. I když. Naučila jsem svůj mozek angličtinu opravdu používat, ne jen do angličtiny překládat. Zní to zvláštně, já vím. V podstatě to prakticky vypadá tak, že zatímco na začátku jsem opravdu myslela česky a vše, co jsem chtěla říct, jsem musela nejdříve přeložit, stejně tak naopak mi musel fungovat překlad z angličtiny. Jenže to se změnilo. Nebylo to tak snadné. Po nějaké době jsem začala myslet v angličtině. Ano, sama k sobě jsem ve své mysli mluvila anglicky. Tak jsem nutila mozek k angličtině, až přepnul téměř úplně, ale neustále podvědomě překládal. Jako by vám běžel zvuk do jednoho sluchátka česky a do druhého anglicky najednou a vy se soustředili na ten anglický a ten český jste téměř nevnímali. Ale pozor, on tam přesto stále je a zaměstnává velkou část vašeho mozku, kterou byste jinak mohli využít pro lepší zpracování zvuku přicházející z druhého sluchátka. Jenže to také nebylo dobré. Byla jsem brzy unavená, protože mozek zpracovával dvakrát více informací. Když jsem se s někým bavila česky, často jsem měla problém se česky vyjádřit. Zajímavé, že? Takto to bylo asi týden. Pak to začalo zvolňovat, spojila jsem si lidi s jazykem, kdykoliv jsem přemýšlela v souvislosti s kýmkoliv, s kým se bavím anglicky, jednoduše jsem i anglicky přemýšlela, ve chvíli, kdy jsem měla mluvit s Vojtou, či přes videohovor s někým z Česka, jednoduše jsem přepnula. Nezatěžovala jsem mozek dvěma jazyky. A v tom jsem se zlepšovala, až jsem byla schopná vnímat Karoline mluvící anglicky a ve stejné chvíli na videohovoru česky mluvícího kamaráda. A toto je velmi důležitá získaná vlastnost. Bohužel nevím, co se stane, až ji nebudu muset tak často využívat, až budu mít angličtinu jen pár hodin týdně. No uvidíme, teď jsem ještě tady a přemýšlet o tom nebudu, co bude, to bude a stejně to nyní nijak neovlivním. A ano, přestalo takové to, jak to říct, aby to bylo gramaticky správně. Prostě mluvím a nepřemýšlím nad něčím takovým. Ano, uvědomuji si občas chyby, ale že bych se zarazila a opravila se, to v žádném případě. Jednoduše mluvím tak, jak myslím. Vlastně je to stejné jako v češtině. Kdo v češtině myslí na to, jestli používá správné koncovky, pády apod., když mluví? Jen velmi málo lidí. Takže tolik k mé angličtině.

A k němčině? Snad jen, že se na mě odráží těch sedm hodin týdně, což je velmi dobře, řekla bych. Ano, používám ji víc, ačkoliv je tu přebíjena potřebností angličtiny, ale myslím, že i přesto, že do němčiny z Česka jsem udělala pouze gramatiku, zlepšila se mi i němčina. Hlavně jsem si udělala pořádek v pádech apod., které jsem předtím používala spíš podle toho, jak mi to znělo. Ale je pravda, že jsem se pořád nenaučila členy, nevím proč, ale prostě si pamatuji slovíčka a ne jejich členy. Ani cit pro to nemám, když tipuji, ze 75% je to špatně. Je to taky jediný předmět, ve kterém jsme známkovaní. Ale jelikož jsou tu naprosto jiné známkovací stupně, stejně mi to v Česku k ničemu pravděpodobně nebude. Ale ano, němčinu hlavně používám, takže ji nezapomínám a to je dobře. Navíc jsem se dozvěděla, že v prosinci mě pravděpodobně čekají dva víkendové kurzy němčiny v Chrasticích a vánoční besídka. Bere mi to docela dost času, ale to nevadí, učení si můžu vzít i na kurz, nějak to přežiju, ráda je zase uvidím.

To bylo ale k jazykům. A kvůli nim jsem sem opravdu nejela. Ano, čekala jsem, že si je minimálně procvičím apod., ale nebyl to ani jeden z hlavních důvodů. A hlavní důvody? Opravdu dlouho jsem přemýšlela, proč jsem sem vlastně jela. Zjistit, nakolik dokážu být samostatná, nakolik se obejdu bez přítomnosti lidí, kteří za mě vše vyřeší, i když to po nich třeba nechci. Ano, jsem tu v rodině, v úžasné rodině, která mi taky hodně pomáhá, ale to není to stejné. Cokoliv potřebuji, si musím zařídit sama, nebo najít osobu, se kterou musím zařídit, aby mi to zařídila ona. Vidíte ten rozdíl? Tady není někdo, kdo by přišel a zeptal se, jestli mám hotové tohle a támhleto, jestli mám úkol do toho a do toho a nikdo mi nekontroluje, co dělám, svůj rozvrh si utvářím sama. Měla bych se učit? Tak si sestavím plán a učím se. Stanovím si přestávky, které musím dodržet, není tu nikdo, kdo by mi to kontroloval a stejně to dělám, protože vím, že pokud to neudělám, nebudu později stíhat a bude to pro mě zbytečný stres a bude to pro mě mnohem více náročné. Dělám to jen pro sebe. Ano, to jsem se tu taky naučila. Sestav si vlastní rozvrh a dodržuj ho, tady ti to nikdo nenaplánuje. Ano, samozřejmě tu mám i plány dané rodinou jako návštěvy, oslavy, společná jídla, často odpolední sladká svačina, povídání apod. Jenže to není tak, že by měli své plány a v polovině učení za mnou někdo přišel, ať jdu vynést koš. No, v podstatě co se úklidu týče, mám to tu taky mnohem jednodušší. Na prádlo je sušička, žehlička se nepoužívá, co udělám, je, že přijdu ze školy a podívám se, jestli je tam nějaké suché prádlo, které by se mělo poskládat. Ano, pak samozřejmě takové jako chystání stolu, sklízení z něj opětovně nádobí a tady je další vynechávání povinností. Myčka nádobí umyje sama, dokonce i utře, jediné co se musí udělat, je to do ní nakládat a zase vyskládat. Což tak často ani nedělám. A pak udržování pořádku ve svém pokoji. Ale to je samozřejmé. A navíc odbočuji...

Přemýšlela jsem nad svými možnými důvody. Co mě přimělo k tomu, abych dobrovolně opustila svou rodinu, domov, prostředí, které tolik znám, kde jsem žila již tak dlouho, přátele, balet, téměř všechny své koníčky, co mě přimělo odjet i přesto, že vím, že přijdu o taneční, na které se těším téměř celý život? Ano, tento pobyt má mnoho negativ, ovšem ve výsledku jsem opravdu ráda, že tu jsem. V tom případě, když přemýšlím, co mě k tomu přimělo, je to zvláštní. Nyní zpětně nacházím víc a víc důvodů, ale to nejsou ty stejné, které jsem měla v hlavě před svým odjezdem. Takže důvody, které byly v mé hlavě předtím, než jsem začala vyplňovat tu spoustu formulářů? Možná na pár z nich přijdu. Dobře, již zmíněný důvod o samostatnosti, zjištění, na kolik jsem schopná se o sebe postarat, nakolik jsem schopná dodržovat své vlastní dané sliby, nakolik mám pevnou vůli, abych se přinutila se učit, i když bych si nejradši užívala. Ano, to byly asi nejdůležitější důvody. Samozřejmě, zkusit něco nového, zjistit, nakolik sem závislá na svém okolí. Ne tak úplně, naštěstí... Poznat jiný život. Jiné lidi. Navázat kontakty. Poznat novou kulturu, mentalitu, způsob života, životní styl, názory, chování, odlišnosti i podobné vlastnosti, všechno.

To byly asi ty hlavní důvody mimo jeden, velmi důležitý. Už od mala jsem byla vychovávána k lásce k severským zemím. Ano, již od mala jsem poslouchala pohádky od Andersena a už od mala jsem jednou chtěla být na místě, kde vznikaly. Nikdo mi neřekl, že je to zrovna Dánsko, ale z obsahu pohádek jsem samozřejmě věděla, že to je někde na severu. A jak jsem vyrůstala, to pouto mě nepustilo. A ve chvíli, kdy jsem jela do Dánska před dvěma lety, jsem věděla, že se sem musím jednou vrátit. I za ten týden mě ta země uchvátila. Projít se domem, kde vznikaly některé z těch pohádek, co jsem měla tak ráda. Ano, tohle byl jeden z těch nejhlavnějších důvodů, proč jsem sem jela. Dejte mi na výběr mezi USA a Dánskem a nebudu příliš dlouho přemýšlet a vyberu si pravděpodobně Dánsko. A víte proč? Není to proto, že bych měla něco proti USA, nelíbilo se mi, či jsem věřila Hollywoodským filmům a myslela si, že celé USA je plné civilizace, nacpanými ulicemi lidmi, lidmi, kteří se přežírají hamburgery a dopují své tělo colou, neútěšný svět plný cizinců, kteří spěchají každý za svým a s málokým se dají do řeči. Ne, tomu nevěřím. Ale Dánsko má úžasné kouzlo, má něco, co mě k sobě táhne, neskutečně. Pohádkovost i přes veškerou krutost a nevypočítavost přírody. Nádhera právě v té surovosti krajiny, té neporušenosti. Nemluvím o Kodani, to je i pro zdejší obyvatele něco jako jiný svět. Ale většinou ta města tu krajinu úplně neničí. Nebijí se. Můžete přijíždět k městu a nebude vás bít do očí ten rozdíl pole a hned vedle vyrostlá kouřící továrna a mraky panelových domů. Ano, to je jedna z těch věcí, co na tom má podíl, kolik jsem tu viděla paneláků? Téměř žádné. Hezké domečky usazené do vesnic, městeček a měst. Krásné evangelické kostelíky, které vypadají podobně, jelikož jsou stavěny většinou v podobném stylu, všechny cihlové s bílým, nebo červeným nátěrem se stejným zubatým lemováním trojúhelníkového štítu, ale každý přitom jiný. A hlavně, co je tu tolik krásné, je tu moře. Jelikož je podzim, nekoupala jsem se v něm, ani se nebrouzdala bosýma nohama v písku pláže a nenechávala si je omývat zpěněnými vlnami spěchajícími k pobřeží a zase zpět. Ale to není to, co mne na moři tolik uchvacuje. Je to ten pohled. Ta vůně slané vody, někdy i té rybiny. Ale ten pocit, když se nadechnete svěžího mořského vzduchu a necháte vánek, aby si hrál s vašimi vlasy, i když vám je často žene do obličeje a ničí pracně vytvořený účes, ten pocit je neocenitelný. Pocit, kdy upřete pohled na širou hladinu, kdy proti vám běží stále další vlny se zpěněnými hřbety, kdy chcete celé širé moře obejmout a je vám volno. U moře se jednoduše zapomíná na problémy. Uklidňuje rozjitřené myšlenky a probouzí jen jedinou. Radost a touhu se rozlétnout. Touhu se toho zázraku dotknout. I přesto, záleží na člověku a záleží na počasí. Někdy moře v nepříznivém počasí vypadá chladně a nevlídně, ale kdo se na něj pořádně podívá, i v této nevlídnosti a chladnosti je radost. Je to volnost. Bouřlivost, která dodává energii. Doslova nabíjí. Dnes již vím, co nutilo tolik lidí vyplouvat na moře za velkých vln, vyplouvat na moře, které bylo tolik nevypočitatelné a tolik z nich se z něj nevrátilo, utonulo v jeho objímajícím náručí....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama