Tehdejší pocity z Dánska ze září - prosince 2013 II

7. února 2015 v 21:01 |  Šuplík s názvem minulost
...A co víc mi tento pobyt dal? Hodně věcí se asi ještě teprve ukáže, ale každopádně jsem se tu naučila pár velmi důležitým věcem. Zpomalit. Nehnat se šíleným tempem a stále zrychlovat, až tomu stále zrychlujícímu tempu nestíhám, upadám do zoufalosti, stresu, tlaku a pak se mi jen přitěžuje, až onemocním a i přes nemoc pokračuji, protože nechci zvolnit v nastaveném tempu a běžím dál, dokud nepadnu, nebo to nepřekonám a nepřijdou prázdniny. To jsem se tu odnaučila. Vše má svůj čas. Nemohu se rozdělit na části, navíc ve stresu není práce tolik efektivní. Zpomalit a udržet si své tempo napříč okolí. To neznamená, že jsem zlenivěla. Naopak. Dělám věci systematicky, vytvářím plán, podle kterého postupuji s klidnou hlavou. Protože horká hlava plány pálí. Běž klidným tempem a stihneš toho víc a mnohem kvalitněji, běž pomaleji a měj rád své nervy a osobnost, protože obojí se stresem a tlakem ničí. A taky jsem se naučila, že se nemůžu roztrhat pro lidi, kteří se ke mně otočí zády sotva jim nebudu moci být nijak více užitečná. Není můj problém, že tomu někdo nerozumí, není můj problém, že jsem si udělala úkol, zatímco někdo jiný si řekl, že se mu nechce a opíše to. Není má povinnost řešit věci za ostatní, ano, můžu některým pomoci, ale pokud, tak proto, že mi na tom člověku záleží a že mu pomoci chci v době, kdy mám čas a nevezmu si svůj vlastní čas, kterého se mi pak nebude dostávat. Já jsem zodpovědná sama za sebe, a pokud ve volném čase pomůžu někomu jinému, bude to mé vlastní rozhodnutí a nebudu to dělat jednoduše proto, abych to ostatním co nejvíce ulehčila, abych jim pomohla, či odpověděla na prosby.


Ano, byla jsem poměrně snadno zmanipulovatelná některými lidmi, o kterých jsem tu zjistila, že jim vlastně ani tak pravděpodobně nezáleželo na mě, ale na tom, co umím, dokážu, a s čím jim mohu pomoci a být užitečná. Nejhorší je pocit, když jednou z těchto osob, které se vám vůbec neozývají, dokud něco opět nepotřebují, a když už se ozýváte vy, řeknou vám, že nemají čas, že se ozvou, jakmile dojdou domů a budou jej mít (samozřejmě neozvou), je dívka, o které jste byli kolik let přesvědčeni, jaká je to úžasná osoba a vaše nejlepší kamarádka. Nejlepší kamarádka? Copak takhle se chová vůbec kamarádka, natož nejlepší? A přitom ta opravdová kamarádka, ta jedna z malého množství, která se na mě nevykašlala, ten opravdový poklad byl celou dobu na blízku. Ne, že bych se s ní předtím nijak nebavila, nebo ji k sobě nepouštěla, či cokoliv, byly jsme úžasné kamarádky ještě před mým odjezdem, ale nevím proč, měla u mě místo podobné jako ta, co se okamžitě otočila zády, co jsem nasedla do autobusu do Německa. Teď už to vím. Tohle je něco, v čem mi Dánsko hodně pomohlo. Poznat, kdo jsou přátelé, kteří se vám ozvou, kterým chybíte a kteří se těší, až vás zase uvidí. Ne proto, že až přijedete, budete opět sedat ve stejné třídě a opět za vámi budou moci jít, abyste jim pomohli, ale proto, kdo jste, proto, že jim chybíte vy, ne vaše vědomosti a dovednosti. Poznat, kdo jsou lidé, kterým na vás opravdu záleží.
Ačkoliv mne tento pobyt od některých osob, které jsou mi drahé a byly pro mne velmi důležité, odtrhl, i přesto jsem ráda. Pokud se se mnou rozejde někdo po dvou týdnech po mém odjezdu (no dobře, možná to bylo trošku déle, ale už asi po týdnu jsem cítila, že se něco děje a začalo to skřípat), proto, že to nevydrží, kolik by toho náš vztah v budoucnosti vydržel? Ta slova, že my nebudeme jako mnoho ostatních mladých párů v dnešní době, že my spolu zůstaneme jako v pohádce až do konce. Že on mě nikdy nepustí. Ne, nebudu vzpomínat, co vše mi řekl. Dnes už vím, jak propastný rozdíl je mezi slovy a činy. Možná jsem ráda, že to skončilo. Možná jsem i ráda, že to skončilo tak brzy. I to, že jsem tak daleko má svou výhodu. Mohla jsem se z toho oklepat a ze země se opět zvednout. Všechno, co se ve mně v tu chvíli roztrhlo a zničilo, se mohlo zahojit. V klidu, bez opětovného otevírání ran, kdybych jej měla vidět. Ano, bylo to krásné jej mít vedle sebe, ale asi to tak nemá být. I přesto, že nějakou dobu poté jsem si byla jistá, že jakmile se vrátím, vezmu co nejbližší příležitost a pojedu za ním, spravíme to, začala jsem čím dál víc pochybovat. Vždyť on se mi vůbec neozývá, když už se ozvu já, je to zvláštní. Říká tomu probuzení do reality. Ano, bolí to, když k vám někdo takový přestane cítit to, co dřív, ale když nad tím tak přemýšlím, on není ten, na kterého jsem celý život čekala. Nevydržel více, než dva týdny, vzdal to. Copak s někým takovým bych mohla žít? Já, která chci na výšku, i když nevím, jakého zaměření, i když vím, že to určitě nebude takové, jako jeho, já, která mám o svém životě naprosto jiné představy. I když nepůjdu tolik do budoucnosti, opravdu bych mohla do Německa na 10 měsíců, když nevydržel dva týdny? Ano, přiznávám se, uvažovala jsem, že tam nepojedu, ale to Německo je pro mě důležité. A pravděpodobně i dost pro mou rodinu. Vždyť má rodina s tímto pobytem počítá už od té doby, co jsem přešla na gympl a zjistila, že ta možnost tam je. Ne, to prostě nebude fungovat. Nechci jej ztratit úplně, ale nemůžu lpět na něčem, co mi ani nebude prospěšné a bude mě to jen omezovat a trápit. Navíc Bůh ví, co chci dělat v budoucnu. I přesto, že to sama ještě stále nevím, vím, že nepůjdeme stejným směrem. Dnes už ano. Ale musela jsem si toho hodně projít, abych dokázala učinit toto rozhodnutí.
Ale na druhou stranu, ztráta lidí, na kterých mi záleželo, sice bolí, ale dostala jsem se z toho a převážily ty dobré zážitky odsud. Mám tu rodinu, domov, i přátelé se tu najdou. A i přesto, že některé mé vztahy k jiným tento pobyt rozdělil, utužil pouta s jinými lidmi, kteří jsou pro mě opravdu významní a o kterých již vím, že se ke mně neotočí zády. Nejvýraznější je to asi u mých sestřiček. Vím, jak jim chybím, vím, že jsem musela být pryč dlouho, aby si to uvědomily, aby si uvědomily, jak mě mají rády a jak já je, aby si uvědomily, jak jsem pro ně důležitá. Ano, já si to uvědomovala už předtím, ale stejně to teď bude mnohem lepší, až se vrátím domů. I tatínkovi chybím, i přesto že to neříká. Vím taky, že nedokázal pochopit, že mi tolik nechybí. Chyběli mi, samozřejmě, ale nechyběli mi tolik, protože prostě celou dobu vím, že tam jsou, žijí dál, mají se dobře a počkají tam, až se zas vrátím. No, nechápe to. A co mi řekl Henrik? Že přesně tohle on nedokáže pochopit taky, co se Emmy týče, jak to, že jí nechybí tolik. Možná je to nějaká bláznivá vlastnost tatínků, že očekávají, že jejich dcerám se bude pryč od nich strašně moc stýskat a nebudou schopny si tam pořádně užívat a budou neustále myslet na svou rodinu doma. Ano, nyní mám protřízené seznamy důležitých osob a vím, že až se vrátím, budou jen lidé, kteří budou mít radost, že jsem zase doma a že mě zase vidí, budou rádi, až se zase uvidíme a budou si mě vážit, stejně jako já jich a mimo ně bude ten zbytek. Ti ostatní, kteří možná budou i trošku rádi, ale pokud bude někdo reptat, či pomlouvat, bude mi to jedno. Protože já tu nebudu vždy pro všechny, budu to jen pro ty, kdo tu byli a budou pro mě. A ti, kteří se mě pokusí stáhnout dolů, u těch akorát budu vědět, že sami dole jsou a dole taky zůstanou. Beze mě. Protože já letím bez nich.
A co jiného mi to přineslo? Naučila jsem se učit. Nic jiného mi ani nezbývá, když se mi nedostává výkladu učitele, který mi předtím přinášel většinu informací uložených v paměti. Doma jsem se neučila, ale ano, dělala jsem úkoly, ale to je vše. Zbytek mi stačilo si přečíst o přestávce, abych si toho zapamatovala dostatek a procházela s takovými známkami, jaké jsem měla. Ale tady nic jiného než učení a vlastní zpracovávání textů nezbývá. I přesto, že mi to na začátku dělalo velký problém, naučila jsem se to a je to velká výhoda do budoucna.
Naučila jsem se být jiná, dívat se na věci z jiného úhlu. Každá věc má mnoho možných vysvětlení, mnoho jiných pohledů a názorů. Kdo setrvává v názorech nalinkovaných společností, nikdy společnost nepřesáhne. A to je to, co mi tolik trvalo. Ne snad, že bych se celý život řídila názory jiných, to nemohu říci, názory jsem si vytvářela sama, ale jednoduše jsem brala některé věci stejně jako ostatní. Stejný význam pro mě měla například klika. Byla tu jednoduše proto, abychom díky ní otevřeli dveře. Stejně jako pro všechny ostatní. Ale nikdy jsem nemyslela na ten samotný proces. Abyste kliku stlačili dolů (či otočili apod., pokud se jedná o jiný typ), musíte nejdřív chtít, musíte se rozhodnout, že opravdu chcete ty dveře otevřít. I taková malá rozhodnutí jsou rozhodnutí, která nás učila dělat ty těžší, závažnější. Kliku můžeme stlačit pomalu, unaveně, rychle, energicky, nadšeně, rozzlobeně, jakkoliv. A lidem na druhé straně dveří tak dáváme signál, v jaké jsme náladě ještě dříve, než nás vůbec uvidí.
Ale ten pobyt ještě nekončí. Ještě mám téměř 18 dní do chvíle, kdy se se mnou vznese letadlo z Kodaně a doletí se mnou opět do Česka. Do chvíle, kdy budu muset říci sbohem své rodině, pár přátelům, učitelům, kteří nám tolik vycházeli vstříc. Říci sbohem zemi, která bude vždy mým domovem a bude navždy mou součástí. Zemi, která mi toho tolik dala. Tolik krásné, ač někdy tolik kruté. Zemi s kouzlem a nepředvídatelností, což má také své vlastní kouzlo. Víte, že když prší, pravděpodobně to příliš dlouho trvat nebude a do večera bude s velkou pravděpodobností pršet ještě několikrát. O to hezčí překvapení, když vykoukne sluníčko na delší dobu, než s přestávkami pár hodin, či když po dešti zůstane celý zbytek dne pouze zatažená obloha. I podzim tady je barevný. Neuvidíte tu sice kopce pokryté barevným pestrým kobercem a přichází tu o něco později, což je důvodem, proč jsem byla na začátku mírně zklamaná, ale když se mi ukázal ve své kráse, jsem ráda, že jsem tu přes podzim a ne přes zimu. Ano, zima tu bude jistě také se svou krásou, ale nikoliv barevná s tolika změnami. Prakticky jsme tu vlastně zažili i letní počasí, i typicky podzimní, zimní se najde také. To máte tři ze čtyř, no není to paráda? To by se mi nestalo, kdybych jela podle svého původního plánu v lednu. Ti pokud, tak poznají mimo zimní jarní počasí. Zemi přátelskou, plnou milých a vstřícných lidí, na druhou stranu mnohem více individualistickou. Zemi mnoha překvapení s mnoha půvabnými domečky, pohádkovými vodními i nevodními zámky, kde se jí zmrzlina kdykoliv a kdekoliv, klidně v dešti, v zimě. Na druhou stranu, kdybyste viděli, kolik se tu vyhazuje jídla, jak tu téměř nikdo netřídí odpad, s mnohým se plýtvá. Kdo může, jezdí nakupovat do Německa či Švédska, podle toho, kam je to blíže.
Pokud má být nějaký závěr, nechce se mi odsud odjíždět, z té země s minimálním množstvím stresu plnou přátelskosti, která je tak skvělá, k nám přívětivá a která nám toho tolik dala. Poučení, zkušenosti, znalosti, ale hlavně tu spoustu nádherných vzpomínek, které nám zůstanou na celý život a které nám nikdo nedokáže sebrat. Ano, samozřejmě se těším, až budu zase mít ve svém objetí lidi, na kterých mi tolik záleží, které mám tolik ráda a kteří budou stát po mém boku, až je budu potřebovat a budou poslouchat vyprávění holky, co byla tři měsíce pryč i přesto, že oni sami tu nebyli, mnoho z toho nedokážou pochopit a ani to pro ně nebude zdaleka tolik znamenat. Ale vím, že budou poslouchat a budou rádi, že jsem si kromě spousty nashromážděných zkoušek přivezla i něco hezkého, dobrého, co to vše převáží a dá mi opět sílu se usmát, až si řeknu větu: "Stálo to za to, víc než to..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama