Srpen 2015

Slova bez hranic

28. srpna 2015 v 11:19 Básničky
Smazány jsou hranice,
mám tě ráda,
chci s tebou být více,
objímat kamaráda.

Smazány jsou hranice,
vždyť miluji tě,
chci povzbudit tvé plíce
jako matka dítě.

Hranice jsou smazány
mezi těmito slovy,
nic jiného nezbývá mi,
než smyslet výraz nový.

Vymyslím další slova,
co nahradí obojí,
vymyslím znova,
že srdce se tě nebojí.

Vždyť co jsou slova,
co znamenají?
Myšlenka snová
se jimi netají.

Však slova prázdná
zcela ji zabijí,
nikdo ji nepozná,
myšlenka pomíjí.

Chtěla jsem ti ukázat,
jakou láskou hořím,
však radši jinak dokázat,
zbytečně slovy ji mořím.

Inkoust

22. srpna 2015 v 14:14 Básničky

Černý inkoust v kalamáři

stál na mém stole psacím,

mému dílu dobře se daří,

další stranu obracím,

ale ne! Nehoda!

Inkoust v kalamáři zůstat nehodlá.

Garde

22. srpna 2015 v 14:04 Básničky

Ústa plna lichotek míváš,

za zády však se vysmíváš,

kolem pusy mažeš mi med,

ve vlastní však skrýváš jed.


Fazole

19. srpna 2015 v 20:21 Básničky

Pohádek jsem znala

desítky, stovky bezmála,

však inspiraci jsem našla,

až k té o fazolích jsem přišla.


Zasadím si fazole kouzelné

místo té mé hlávky zelné,

po nich do nebe vylezu

a už nikdy neslezu.

Boží náruč

19. srpna 2015 v 20:20 Básničky

Létám si, létám,

můj cíl je tam,

kde nebesa celá

obejmou mě zcela,

kde ve svém náručí

můj Bůh mi zaručí,

že spolu s ním

natáhnout se smím

pro kousek absolutního štěstí,

s nímž zapomenu na neštěstí.

Houpačka života

17. srpna 2015 v 18:34 Básničky

Houpe to, houpe,

však stále vpřed jedu,

život střídavě mě koupe

v pelyňku a medu.

Sedmikráska

17. srpna 2015 v 18:19 Básničky

Chvíli stůj,

pohled můj

právě laská

sedmikráska.


Se smeknutým kloboukem

obejdi ji obloukem,

jen se střež, hochu,

zranit byť jen trochu


samo ztělesnění

krásy, nad niž není,

ve vší pokoře.

Kakofonie

17. srpna 2015 v 18:16 Básničky

Šumění vln širého moře,

Štkaní dítěte zažívajícího hoře,

Bublání tekoucího potoka,

Co pro sebe si klokotá.


Kap. Kap. Kapající voda,

Melodie rozeznívající óda.

Tik. Tak. Tikytytak,

Hodiny jdou taky tak.


Smích rozjasňující tvář,

Cvrlikání vítající zář,

Zpěv vítající nový den,

Vzdech, když odplouvá s ním sen.


Pláč, když syna tak bolí

Otcův hněv a bití holí,

Křik, když strach ovládá tělo,

Ač spíš na útek dát by se mělo.


Bé. Bé. Bečící ovce

Hledíce na blížícího se lovce.

Uň. Chrocht. Uní. Uní,

Čuník taky utéct umí.


Vzlyk, když slzy došly,

Ticho, když ovce pošly,

Nářky, když někdo ničí

To, co optimista líčí.


Nadávky, když vše boří jen

Ten, co nemá vlastní sen.

Spílání, ať jde si do pekla,

Tady taky mnohá slza tekla.


Bzz. Bzz. Bzučící muška,

Co stočí se do květinového lůžka.

Cvrk. Cvrk. Cvrliky,

Cvrček už je veliký.


Jemný šelest listů,

Vánek zpívající místu,

Kde utichl smích i pláč,

Kde ptáš se, co je to zač.


Vrzání větví stromů,

Dunění blízkého hromu,

Šumění jarního deště,

Volání, ať přijde ještě.
(...)

Kakofonie (pokračování)

17. srpna 2015 v 18:16 Básničky
(...)
Houkání noční sovy,

Jásot, když přijde rok nový,

Cinkot mincí padajích do pokladnice,

Otázka, kdopak jen naplní ji více.


Hudba nejrůznějších druhů,

Zvuk motoru v předjížděcím pruhu,

Cinkot vánočních rolniček,

Třesk rozbíjených solniček.


Flašinet hrající na pouti,

Rachot, když dům se hroutí,

Unisono zpívaná hymna,

Zívání, když pusa je líná.


Vrk. Vrk. Vrkající holub lítá,

Jediné naše slunce vítá.

Jedna. Dva. Tři. Čtyři,

Učitelka dále míří.


Třepotání motýlích křídel,

Klokot vodních zřídel,

Modlitba šeptaná k bohu,

Odříkání provinilce v rohu.


Tón rozhrábnutých strun,

Chvála na královský trůn,

Šustot, když pták roztáhl křídla,

Hřmotný hlas udávající pravidla.


Fuu. Fuu. Fučící vichřice,

Co kilometrů chce zdolat nejvíce.

Skříp. Skřípot nemazaných dvířek,

co žene se vpřed jako zvíře.


Poslouchej, jak lístky raší,

Přijde exploze planety naší,

Ten zvuk nejdále dojde,

Dříve však vše pojde.


Dřív však perlivý smích zazní,

Dostane přednost před bázní,

Vznikne za radostné euforie,

Nakonec jedna velká eufonie?

Vnitřní démon

16. srpna 2015 v 9:43 Básničky

Obloha nade mnou bledne,

já loukami se řítím,

zdánlivě klidné poledne,

já však neklid cítím.


Vzduch houstne jak dým,

už blíží se bouře,

mé myšlenky, myslím,

mají barvu kouře.


Počítám do pěti,

že zklidní se mi dech,

však to vnitřní napětí

mě plní jak měch.


Optimismus mizí

z myšlenek mých,

slyším hlas cizí,

škodolibý smích.


Nikde nikdo na polích,

kde tak jen mohl znít

tak krutý, podlý smích,

kdo takový může být?


Krajinou rozléhá se,

co nikdy znít by nemělo,

vzdorovat tomu nedá se,

plní to i mé vlastní tělo.


Snad z čisté recese

cosi tu zlo rozsévá,

zlobu, zášť a deprese

do mé duše vlévá.


To zlo však nutí mě

myslet, že je v pořádku,

že i zevnitř drtí mě,

že nechci žádnou pohádku.


Cosi do mých uší

šeptá, ať se vzdám,

ať nakrmím svou duši

zlem, co v sobě mám.


Naslouchám větru,

však není to on,

to procitl v mém nitru

můj vnitřní démon.

Blázen

16. srpna 2015 v 9:06 Básničky

Jsem prý blázen jen,

že chci žít svůj sen.

že nespokojím se se životem

žitým každým idiotem.


Že směji se lidské pýše,

bez ostatních stoupám výše,

neřídím se ostatními,

jen touhami vlastními.


Chtěli by mě pod kontrolou mít,

já však chci vlastní cestou jít,

ignorovat opovržlivé pohledy,

nebrat na ně žádné ohledy.


Prý jsem neskutečný blázen,

který je jen sluncem hlazen,

co navždy zůstane sám,

že jen hrobu ano dám.


Možná opravdu blázen jsem,

možná vážně nepatřím sem,

možná to vědomí jim pomůže,

mě však změnit nemůže.


Dál budu čekat na svého prince,

na cestu na Měsíc šetřit mince,

snažit se do dlaní chytat světlo,

aby mi v nich kvítí kvetlo.


Bloumat po lesích i lukách,

ztrácet v radostech i mukách,

vyhýbat se černému kamení,

protože to je zlé znamení.


Snažit se dohnat vlastní stín,

zpěvem zahánět jarní splín,

v parku objímat kmeny stromů,

chtít si je všechny vzít domů.


Třeba býti blázen,

ostatními být zrazen,

však já budu mít víc,

až oni nebudou mít nic.


Budu samu sebe mít

a já se sebou umím žít,

takovou mám výhodu,

že se sebou mám pohodu.


Prý jsem opravdový blázínek,

že nesbírám každý kamínek,

že na opravdový drahokam čekám,

ač toho dne částečně se lekám.


Pro jakou touhu budu žít,

až jej u sebe budu mít?

Každý přece by se bál,

by ztratil a šel dál.


Zůstanu stínem svým,

čas budu trávit s tím,

komu nevadí, že s bláznem sedí,

že prý do blouznících očí hledí.


Třebas nejezdí na bílém koni,

třebas pro jeho ztrátu slzy roní,

ať se na něj třeba smůla lepí,

nebudu vnímat o něm klepy.


Říkají mi neuvěřitelný blázen,

co život pelyňkem má slazen,

až z toho zbytky rozumu ztratil,

ač by se rád domů vrátil.


Nic z toho však pravdou není,

můj život cennější než celé jmění,

dál budu se svým stínem rozmlouvat,

až ostatní budou mě pomlouvat.

Apatie

16. srpna 2015 v 9:05 Básničky

Pláč srdcervoucí
Místo tu nemá.
Mysl řvoucí.
Ústa němá.

Rozum zcela již schází,
Srdce na poplach bije.
Hle! Již přichází!
Apatie.

Kolik?

15. srpna 2015 v 14:38 Básničky

Kolik je na světě duší,

které třebas jen tuší,

jak bez nich jsem sama,

jak bezedná jáma?


Kolik je na světě lidí,

kteří skrz úsměv vidí,

jak uvnitř srdce puká

a způsobuje muka?


Kolik je na světě stvoření,

které jsou jako koření,

o chybějící život doplní,

prázdné díry zaplní?


Kolik je na světě těch,

kteří jako kovářův měch

vzkřísí znovu mou radost,

neboť smutku už mám dost?


Kolik na světě přátel mám,

kterým kousky svého srdce dám,

kteří mne nikdy nezradí,

recept na úsměv vždy znovu vyzradí?


Kolika lidem důvěřovat mohu,

že nepodstrčí mi svou nohu,

že o ně mohu se opřít,

až osudu budu se muset vzepřít?


Kolik je na světě očí,

ve kterých můj svět se točí,

které pohladí pohledem svým,

až další zradu zvím?


Kolik po světě duší se vláčí,

pro něž oči mé skrytě pláči,

které v průběhu celého roku

chtěla bych po svém boku?

Den

14. srpna 2015 v 20:33 Básničky

Ráno časné

vdechlo krásné

dívce mojí zas

purpur v její hlas.


Poledne jasné

vetknulo krásné

dívce mojí jas

v její zlatý vlas.


Večer hasne,

oko žasne,

šedí protkl její vlas,

rubáš ukryl jejích krás.

24 hodin

14. srpna 2015 v 20:26 Básničky

Do nohou mírně mě zebe,
jak kráčím mezi slzami nebe,
více vzpomínek probíhá mou myslí,
jak jitřní vánek bystří mé smysly.


Nechce nikdy usnouti

slunce na své pouti

po nebeských drahách

v oblačných zahradách.


K zenitu když stoupá,

naši zemi koupá

v žehnajícím svitu,

co usmívá se vskrytu.


Matka stlala,

dcera plála,

matce žárem chytl šat,

černý rubáš v mžiku pad.