Opustit stín

4. prosince 2015 v 17:01 |  Básničky
Na můj život padl stín,
však já netušila, co s tím,
tak jen sledovala jsem,
jak tmavne okolní zem.

Zrak k zemi jsem upírala,
toužebně chvílemi zavírala
oči, abych při jejich otevření
zjistila, že stín tam už není.


Však on tam stále byl,
po zemi kolem se rozlil
a já v jeho středu
byla obětí jeho jedu.

Jeho tma mne pohltila,
všechnu naději zhatila,
pevně v objetí mne sevřela,
pak celičkou mne pozřela.

V objetí tmavého stínu
podlehla jsem snadno splínu
a zapomenuvši svého jména
klesla jsem tiše na kolena.

Černočerné okovy spoutaly
mé nitro, mou duši protkaly,
sevřely mé srdce, plíce
a já nechtěla žít již více.

Jen temno bylo ve všem,
pád. Zachytila mě zem,
zavřela jsem pevně víčka
a schoulila se do klubíčka.

Úzkost, smutek, žal,
sotva život ve mně plál,
děs, pláč a strach,
prsty zaryla jsem v prach.

Vyčerpání, apatie,
vše už jedno mi je,
otevírám zase oči,
hlava náhle se mi točí.

Tam přímo přede mnou
ubíhal stín pastvinou,
však nedoběhl k vesnici,
dřív viděla jsem hranici.

Můj nevěřícný pohled vzhůru
zahnal tuto noční můru,
Najednou zvonky štěstí zvoní,
já ležela tam pod jabloní.

Přímo nade mnou houpala se
jablíčka, já krátce usmála se,
vstala, setřela slzy z tváří
a zamířila za sluneční září.

Od té doby dobře vím,
že až obejme mne stín,
nikoliv na zem k nohám,
ale nahoru pohlédnout mám.

Právě stín nic jiného není
nežli pro nás boží znamení,
že nablízku slunce září,
jen se nám jej najít nedaří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 4. prosince 2015 v 17:25 | Reagovat

Docela pěkná báseň, i když jsou verše trochu kostrbaté, ale to se časem vypiluje. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama