Ztracená a znovu nalezená

12. prosince 2015 v 13:32 |  Šuplík s názvem minulost
S úsměvem jsem dočítala poslední stránky Pilota. Ta kniha má šťastný závěr, snad i konec, který však neznám. Nádherná kniha. Vše se vyvíjí skvěle, všechny postavy jsou šťastné a ještě chvíli budou, jejich životy jsou krásné. Zavřela jsem knihu, vše zůstalo v ní. Úsměv z mé tváře zmizel, nahradil jej smutek, když jsem ze svého vlastního pokoje slyšela velmi hlasitý smích těch, které mě z něj před pár hodinami vystrnadily. Podívala jsem se na obálku s mou milovanou oblohou a letadlem se srdčitou trajektorií a do očí se mi vedraly dlouho utajované slzy. A kde je mé štěstí? Kde jsou mí přátelé?

Odložila jsem svou nejoblíbenější knihu a schoulila se do klubíčka, objímaly mne jen mé vlastní paže a hladila mne jen má vlastní měkkoučká deka. Mou hlavu plnily myšlenky jako vystřižené z knih literatury existencialismu. Sama mezi lidmi, nikým nemilovaná, prázdná, zoufalá... Když mi dopadla slza na hřbet ruky, zamrkala jsem.
Co to se mnou je? Proč to dělám? Nad čím to proboha přemýšlím?
Vždyť TOHLE PŘECE NEJSEM JÁ! Tady ten uzlíček negativity je můj úplný opak, co se stalo? Kde jsem? Na chvíli mě zachvátila panika. Co teď? Ztratila jsem samu sebe, co mám dělat?! Roky práce na mém přístupu, charakteru, atd. se v tu chvíli zdály ztracené. Nimrala jsem se ve svém bezútěšném stavu, že jsem samu sebe zapomněla, že jsem už někdo jiný, negativní. To se stává, řekla jsem si a téměř v apatii jsem se přetočila na druhý bok směrem od dveří, za kterými byl můj pokoj a v něm cizí smích. Smířená.
Venku zahoukaly sirény. Už zase. Místnost na chvíli osvítily blikající majáčky projíždějících sanitek. Vzpomněla jsem si na záhadné okno, ve kterém se ještě před několika hodinami svítilo, ač už měli být všichni dávno pryč. Zvedla jsem se na pohovce, abych se podívala, zda se v něm ještě svítí. Nesvítilo. Ten někdo už odešel. Viděla jsem svůj vlastní matný odraz, osvětlovaly mne za mnou svítící zelené ukazatele únikového východu. Paradox, ušklíbla jsem se. Podívala jsem se blíže na svůj uslzený napuchlý obličej. Nelíbil se mi. Uvědomila jsem si, že ať už jsem byla kdykoliv, nechci, aby toto bylo mé nové Já. Vzpomněla jsem si, jak vypadal můj obličej dříve v zrcadle, na fotkách. Ano, to jsem chtěla být. Šťastná. Vzpomínala jsem, čím jsem se od svého šťastného já odlišovala. Dříve jsem bojovala za to, kým jsem chtěla být a nevzdávala se. Ponořila jsem se do svých myšlenek a prodírala jsem se tou vší lítostí a smutkem.
A tam někde pod vším tím balastem zablikalo světlo. Ano, tam jsem! Neodešla jsem, jsem stále uvnitř tohoto těla, jen jsem byla zahlcena negativitou! Negativní myšlenky jsem jednu po druhé uchopila a odsoudila, všude byl jen neoprávněný a nereálný strach. Oprašovala jsem ty pozitivní a zaměřovala jsem se na ně. Dělala jsem přesně to, co Joy ve filmu V hlavě. Pokračovala jsem systematicky a pouštěla jsem do svého vědomí stále více světla. Z podvědomí jsem přivolávala to, čím jsem chtěla být. A už to bylo tu. Po dalších pár hodinách jsem se usmála. To je moje holka :) Rozhlédla jsem se po místnosti. Co se mi na ní předtím nelíbilo? Mám tu leší podmínky k usínání než ve své vlastní posteli: Tma a ticho, žádná lampa a ťukání do klávesnice mé spolubydlící dlouho do noci. S radostí jsem shledala, že konečně pohlížím na svět opět z pozitivní stránky. Sugesce, vzpomněla jsem si na svého Pilota. Ne, nejsem stejná jako včera. Ale jsem taková, jako ještě nikdy. Nejlepší verze mého Já, které jsem v tu chvíli mohla dosáhnout. A to mému perfekcionismu stačilo. Usínala jsem jako ta nejlepší osoba, kterou jsem mohla být. S úsměvem na rtech, dokud mi jej nevzal spánek.
Ten večer u mne nebyl nikdo, kdo by mne držel, když jsem to potřebovala, nikdo mě nepohladil a neřekl mi, jak mě má rád. Ale tak je to správně. Jen tak jsem mohla udělat to, co za mne nikdo jiný udělat nemohl a uvědomila jsem si, že jsem milovaná. A můj nejlepší přítel jsem já sama. Jen já sama jsem zodpovědná za svůj život a přístup k němu, za rozhodnutí v každé vteřině, zda budu plakat nebo se na svět usměji s vděkem za to, co mám. Za své sugesce, jak by řekl Jamie.
Buďte sami sebou a neztraťte se.
S láskou
Lenka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 higurashi-tym-cikady higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 13:42 | Reagovat

Zajímavé.....
Nejvíc člověka omezují jeho vlastní závislosti a nejvíc asi ta na ostatních lidech.

2 Lenka Zbořilová Lenka Zbořilová | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 14:05 | Reagovat

[1]: Máte pravdu :) Nicméně snad ještě více jsme ovlivněni tím, co jsme se v životě naučili přijímat za svou realitu. Omezujeme svou vlastní mysl autosugescí, co je a není reálné, možné... Doporučuji přečíst knihu Pilot od Richarda Bacha (snad je přeložená a jmenuje se v češtině také takto, já ji četla v němčině), příp. kteroukoliv z jeho knih, takový Jonathan Livingston Racek je též moc pěkný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama