Červenec 2016

Krunýř

18. července 2016 v 17:45 Básničky
Stále pilná,
usměvavá.
Milá, silná
a zvědavá,
říká se o ní.

Avšak v račí
schránce pevné
také se zračí
chyby zjevné,
obavy zvoní.

Hluboko v útrobách
jejího krunýře
ztratila se v hrách
snivého rytíře,
co žije pro ni.

V tom krunýři
je člověk jen,
co za snem míří,
však nejde ven.
Co když ji zraní?

Útržky z Kejklířů léta

16. července 2016 v 20:11 Šuplík s názvem nyní a pak
Skládat verše do rýmu lze dvěma způsoby, ale ani jeden není snadný.
Můžete hledat slovo, které zní dostatečně podobně tomu v předchozím verši. Většinou je potřeba mnoho pokusů, než naleznete alespoň použitelné. Skládat báseň logikou je pomalé a pracné.
Druhou možností je psát srdcem. Ponořit se do toho pocitu a prožívat jej s nutkavou intenzitou. Vytrhat verše ze svého nitra. Psát srdcem znamená utopit sám sebe v bolesti, stejně jako to dělají nešťastně zamilovaní.
(...)
Tento příběh se skutečně stal, nebo to celé byla jen dětská hra kejklířů? Jsou realita a svět fantazie skutečně natolik odlišné? Už mnohokrát mi dospělí řekli:"přestaň snít a žij v realitě!" Ale nikdy, proč to tak chtějí? Stydí se za své sny? Nebo nechtějí, aby se jim splnily? Hry dospělých jsou tak nerozumné!
To svět dětí se vždy skládá z obyčejných i vymyšlených věcí. Dohromady. Neoddělitelně. Je to kouzlo, které kejklíři a herci připomínají těm, kteří nechtějí zapomenout na to, jak se sní.
Z deníčku kotěte Kitty

Wie du bist

14. července 2016 v 20:07 Básničky
Die Sonne scheint,
Der Mensch meint,
Gedanken fliegen,
Die Worte lügen,
Denn nur die Zeit
Zeigt die Wahrheit.

Die Sonne fällt,
Der Himmel hält,
Die Blume blüht,
Der Stern glüht,
Du siehst nichts
So, wie es ist.

Der Wind weht,
Die Zeit vergeht,
Die Blume riecht,
Der Fluss fließt,
Du bleibst nicht
So, wie du bist.

Rothenburg

9. července 2016 v 22:57 Obrázky z cest
Do zlatých věků
vezme tě dav,
do města středověku
aspoň se stav,
za ušima boule:
"sněhové koule".

Projdi se po ochozu
kamenných hradeb,
zamiř k povozu,
vyslechni pár skladeb
na krásném náměstí,
pokud se ti poštěstí.

Würzburg

9. července 2016 v 19:16 Obrázky z cest
Vinice rozsáhlé,
po svazích roztáhlé
namísto polí
kryjí údolí,
co ukrývá i přesto
také půvabné město.

Zákoutí stinná
plná jsou vína,
plachých úsměvů,
smíchu i hněvu,
jen kostelů nespočet
hlídá času odpočet.

Frankfurt am Main

4. července 2016 v 22:19 Obrázky z cest
Jako černé drápy
drásající nebe
mají mrakodrapy
brzičko i tebe,
vzhůru se tyčí, září
ve městě mnoha tváří.

U jejich pat najdeš
domy z dávných časů,
celou dobu nevyjdeš
z němého úžasu,
jen se nech svést
princeznou měst.

Můj svět

4. července 2016 v 21:59 Šuplík s názvem nyní a pak
Noční nebe. Modrá a bílá. Jako zrnka mouky v širém oceánu, kdo je pak člověk? Co je můj život mezi více než sedmi miliardami dalších? Co je život jakéhokoliv člověka na té jedné mrňavoučké planetě? Jako zrnko písku uprostřed pouště, jako molekula vody v hlubinách oceánu,...
V mrazu hřejivé hvězdy. Bělostný měsíc, který ovládá vodu modré planety. Dva konce magnetu, Jin a Jang, černá a bílá. Ke každé částici její antičástice, však když se konečně najdou, obě se rozplynou v Nic. Jestliže vznikla během Velkého třesku hmota i jí náležící antihmota, kde je to Nic? Dle fyzikálních zákonů by z toho původního Nic mělo být opět Nic. Kde se stala chyba, že existuje tolik hmoty, že mohlo vzniknout i něco, jako je člověk? A pak, že zázraky neexistují... Existuje snad veškerá antihmota v nějakém Antivesmíru? Nebo trvá proces mířící k dalšímu Nic jen trochu déle? Co to je, co náš lidský mozek nedokáže pochopit? Co je to, co nás děsí v naší nevědomosti? Rána našemu egu, když si uvědomí, jak je v tom nezměrném světě zanedbatelný, jedno malé Nic?
Je to ten stejný důvod, proč se tolik lidí vyhýbá hřbitovům? Výkladním skříním plných neuskutečněných snů, dosažených cílů, překonaných překážek, zlomených i kdysi žhnoucích srdcí, osobních vítězství, která zanikla a dnes si na ně nikdo nevzpomene? Místům, kde jsou si král i pěšák rovni, neb se vrací do stejné zaprášené krabice?
Přesto, když koukám na onen původ děsu pro tolik lidí, jsem možná niterně maličká, zanedbatelná, nedůležitá, ale stejně tak i mé problémy, mé obavy. Můj strach jako by se rozplýval s každou vteřinou pohledu do modrobílého světa. Neděsí mne, spíše fascinuje. Přitahuje mé marcipánové srdce, volá mne k sobě a já bych tak ráda vzlétla...
"Wer mit sich selbst in Harmonie lebt, lebt auch in Harmonie mit dem Universum." (Marc Aurel)
Není třeba snažit se obloze přiblížit, být blíže Vesmíru. Vesmír je všude kolem nás. A v našem nitru. Ať už cestou sebelásky, náhody (která neexistuje, ovšem co vůbec existuje?) či čehokoliv jiného, kdo se dokáže spojit se sebou samým, spojí se i s Vesmírem a dosáhne jednoty, po které podvědomě touží každý, před kterou však vzniká ten neuvěřitelný strach. Že na mne Vesmíru nezáleží? Co je svět, pro nějž údajně nejsem nic? Každý z nás má svůj vlastní svět, vlastní Vesmír, v němž záleží pouze na něm samotná existence tohoto "prostoru". Každý z nás je hercem ve všech rolích, scénáristou i režisérem. A všech více než sedm miliard světů tu musí nějak existovat vedle sebe. Zahyne-li tělo, duše, zahyne i jeden Vesmír. Ovšem dojde-li k souznění a částečnému splynutí dvou rozdílných Vesmírů, rozplynou se též jako dva protiklady? Ach, Héraklite, snad jsi měl přece jen pravdu...
Lze vůbec poznat byť jen jeden jediný z té spousty Vesmírů? Lze poznat všechny souvislosti, které vyvolány nárazem dvou vesmírných těles rozezní struny nebeské lyry? Kam odcházejí zaniklá tělesa z našich Vesmírů, když stále existují v mnoha dalších v mírně odlišných podobách?
Děkuji za každé z těch těles v mém světě, každé z nich má svůj důvod, ač jej neznám, stejně jako jej pravděpodobně neznáte vy. Ale jistě nějaký je, proč křížíte mou cestu, prolétáte a osvětlujete mi chvílemi můj nekonečný horizont. Děkuji za tu harmonii, kterou v mém světě rozkmitá každé těleso vibrující na stejné frekvenci, za ty nádherné otřesy a úhozy do strun. Děkuji za každou hvězdičku ve studené modři...
S láskou
Lenka
P. S. Není- li nějaká část pravdy platící v mém světě kompatibilní s tou Vaší, omlouvám se za případné nepříjemné otřesy, když jsem Vám zkřížila na chvíli dráhu, to komety občas dělávají...