3. Chytrý profesor (O tajemství bytí otevřený)

11. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Večer dorazil malý Buddha s mladou ženou do odlehlé vesnice. Vlastně by ještě měli nějaký čas, aby pokračovali ve směru k městu, ale rozhodli se pokračovat až dalšího dne. Oba byli celodenním pochodem unaveni.
Štěstí tomu chtělo, že v jediném hostinci ve vesnici byly volné právě dvě postele. Hostinský je oba přátelsky přivítal, ukázal jim pokoje a začal připravovat chutnou večeři pro hladové hosty. Brzy to celým domem vonělo tak výtečně, že se člověku až sbíhaly sliny. A jako by to nestačilo, měl hostinec ještě více co nabídnout: terasu s fantastickým výhledem na široké a krásné údolí. Zatímco malý Buddha s mladou ženou čekali na jídlo, udělali si pohodlí ve dvou houpacích sítích na terase. Nebylo nic krásnějšího, než si po náročném dni trochu odpočinout a při tom obdivovat pomalu zapadající slunce.
Jídlo předčilo svou vlastní vůni. Malý Buddha a mladá žena se cítili jako v ráji. Jakmile dojedli, zůstali ještě chvíli sedět a popíjeli čaj. Malý Buddha přemýšlel, co na něj čeká ve městě. Ještě nikdy nebyl ve velkém městě. Představoval si jej jako deset malých vesnic. Jako obrovskou vesnici. Plnou lidí a možností.
Mladá žena se také těšila do města, ale zároveň měla trošku strach. Cítila se nejistě, protože se nikdy nevyučila žádnému řemeslu. Nikdy ani pořádně nechodila do školy. Ve své rodné vesnici se odmalička jen starala o domov. Prala, uklízela, nakupovala, vařila. Nejdříve v domě svých rodičů, pak v domě svého manžela. Nikdy nevydělávala vlastní peníze, protože je nikdy nepotřebovala. Nyní byla situace ale najednou jiná. Ve městě je třeba hodně peněz, aby člověk přežil. A aby člověk vydělával, musel pracovat.
"Nevím, jak si mám ve městě najít práci," řekla malému Buddhovi, který stále ještě přemýšlel o možnostech obrovské vesnice. "Někdy se cítím tak bezbranná, když si pomyslím, že nemám žádnou schopnost, se kterou bych mohla vydělávat peníze. Jako bych šla rybařit bez udice a sítě. Jak tam mám přežít?"
Malý Buddha se vrátil ze svého zasnění a začal přemýšlet o starostech své spolucestující. Jistě existoval způsob, jak mohl mladé ženě pomoci.
Zatímco usilovně přemýšlel, přešel k jejich stolu starý muž. Na nose měl kulaté brýle a v ústech dýmku.
"Promiňte," řekl zdráhavě, ale pevně. "Seděl jsem u vedlejšího stolu a náhodou jsem poslouchal. Pokud dovolíte, rád bych vám vyprávěl jeden příběh. Pravdivý příběh, který jsem nedávno slyšel od svého přítele."
Starý muž potáhl z dýmky a díval se u toho na mladou ženu napůl tázavě, napůl přesvědčivě. "Příběh o vědomostech a schopnostech."
Mladá žena byla poněkud zaražená, ne-li dokonce trochu vystrašená. Ale byla také zvědavá, proč ji muž kvůli jejím starostem oslovil.
"Smím?" zeptal se muž a kývl směrem k volné židli.
Malý Buddha a mladá žena přikývli.
"Děkuji," pravil muž a přisedl k jejich stolu. "Jsem si jist, že se vám ten příběh bude líbit."
Přestože byl cizinec, připadal malému Buddhovi a mladé ženě důvěryhodný. Vyzařovalo z něj cosi klidného a zároveň fascinujícího.
"To jsem tedy zvědavá," řekla mladá žena s opatrným úsměvem.
Starý muž ještě jednou potáhl ze své dýmky a začal vyprávět.
Před mnoha lety plula loď s názvem "Desperado" z jedné strany oceánu na druhou. Na palubě byl kapitán, jeho posádka, náklad a jeden profesor. Ten se po dvou letech bádání vracel domů.
Během dlouhé plavby se často stávalo, že kapitán s posádkou sedávali v profesorově kajutě, aby se naučili něco z jeho moudrostí.
Někdy zkoušel profesor obecné znalosti svých posluchačů.
"Povězte mi, co víte o zeměpisu?" ptával se například.
"Nemáme ani tušení, co to je," odpovídali.
"Cože? Vy nevíte, co je zeměpis? Proboha. Zeměpis je věda o Zemi. Co jste to jen provedli se svými životy?"
Kapitán s posádkou byli lehce na rozpacích. Co to jen provedli se svými životy? Jak to, že nevěděli, co je zeměpis? Všichni se cítili poněkud hloupě.
Jindy se opět sešli kapitán s posádkou v profesorově kajutě. Ten chtěl znovu zjistit, co jeho posluchači vědí.
"Povězte mi, co víte o matematice?"
"Nemáme ani tušení, co to je."
"Cože? Vy nevíte, co je matematika? To je věda o číslech. Celý svůj život jste promrhali, nemohu tomu uvěřit."
Kapitán a jeho posádka byli nyní ještě rozpačitější. Zdálo se, jako by byli opravdu hloupí, a jejich životy vypadaly najednou úplně bezcenné.
O několik dní později seděli opět všichni v profesorově kajutě.
"Chci vám položit ještě jednu otázku: Co víte o biologii?"
"Prosím, řekněte nám to, nemáme ani tušení."
"To přece nejde! Vy nevíte ani, co je biologie? Biologie je přece věda o buňkách, zvířatech a… Co vůbec víte? Jak už jsem řekl, vypadá to, že jste celé své životy promrhali."
Kapitán a jeho posádka byli opět rozpačití a cítili se již docela i deprimovaně - co to jen udělali se svými životy?
O dva dny později se ocitlo "Desperado" v silné bouři. Najednou přiběhl jeden z námořníků k profesorově kajutě a klepal na dveře.
"Profesore, pojďte rychle ven!"
Profesor otevřel dveře.
"Jak se opovažuješ mne rušit při práci? Co chceš?"
"Bouřka poškodila loď, musíme všichni skočit přes palubu a plavat o život…"
"Hmmm… plavat? Nevím, jak se plave."
"Ne? Vy nevíte, jak se plave? Ach, profesore, to máte ale velký problém… Promrhal jste celý svůj život!"
Všichni tři chvíli mlčeli.
"Pěkný příběh," řekl malý Buddha nakonec.
"Ano," pokračovala mladá žena, "ale bohužel potvrzuje i mou nejistotu. Protože ten příběh nás přece učí, že by neměl jezdit k moři, kdo neumí plavat. To znamená, že když člověk neví nic o vědě, neměl by možná radši vůbec chodit do města." Tázavě pohlédla na vypravěče. "Nebo?"
"Chápu, co myslíš, a máš pravdu. Každý se naučí přesně to, co potřebuje pro svou aktuální situaci. Specifické vědomosti, které jsou nutné k přežití. A aby člověk přežil ve městě, potřebuje přirozeně jiné vědomosti, než když vede svůj život u moře. To je pointa tohoto příběhu.
Vědomosti jsou naprosto relativní!"
Muž si znovu zapálil vyhaslou dýmku.
"Ale žádný strach, i přesto můžete jít do města, aniž byste si dělali starosti. Dokud jste připraveni se naučit novým věcem."
U stolu na chvíli opět zavládl klid. Pak muž pokračoval.
"Profesor byl velmi arogantní a celou dobu se choval, jako by už věděl vše, co je na světě hodného vědět. Vůbec se nezajímal o námořníky a kapitána, o jejich příběhy a jejich vědomosti o moři. Naopak, zacházel s nimi bez úcty a ponižoval je. Kdyby také naslouchal místo neustálého vypravování, možná by se i býval dozvěděl, že to nejdůležitější v životě námořníka je vědět, jak má plavat. A kdyby býval ukázal trochu zájmu, možná by jej to námořníci i bývali naučili. Ale profesor nebyl připraven se učit. Chtěl jen učit jiné."
Malý Buddha a mladá žena chápali význam mužových slov. Samozřejmě pro ně oba představovalo město výzvu, ale ve skutečnosti nebyl důvod, proč by se jej měli bát. Především ne kvůli nedostatečným vědomostem, protože ty si může člověk vždy osvojit.
"Je to vlastně docela jednoduché," řekl muž, zatímco se zvedal ze své židle a opět potahoval z dýmky.
"Vše, co musíte dělat, je k nové situaci přistupovat s otevřeností. Buďte zvědaví a respektujte lidi, které potkáváte. A věřte především, že vše dopadne tak, jak má."
A pak zmizel postarší muž stejně náhle a překvapivě, jako se objevil.
Po uvolňující noci se oba dalšího rána vydali na cestu. Cesta, po které šli, už ani nebyla cestou, ale silnicí. Potkávali stále více lidí, kteří také mířili do města. Pomalu, ale jistě se přibližovali svému cíli.
Malý Buddha myslel na předešlý večer. Chtěl vědět, zda si mladá žena stále ještě dělala starosti kvůli životu ve městě.
"Co si myslíš o slovech toho muže? Cítíš se lépe?"
"Ano, dokonce mnohem lépe." Mladá žena vypadala mnohem pozitivněji. "Sice stále ještě nevím, jak si vydělám potřebné peníze, ale ten muž mi dodal odvahu. Místo s obavami jdu do města s nadějí."
Malý Buddha se spokojeně usmál. "Jsem si jistý, že si úspěšně najdeš práci. Protože když očekáváš dobro, pak také dobro najdeš."
Kolem poledne dorazili do města. Malý Buddha a mladá žena se rozhodli jít opět rozdílnými cestami. Přestože se během krátké doby stali přáteli, chtěli oba město poznat sami.
"Doufám, že na své cestě zažiješ mnoho krásného," řekla mladá žena.
"A já doufám, že v tomto městě budeš šťastnější než posledně ve vesnici. Děkuji ti za tvou společnost. Za to, že jsi se mnou sdílela část své cesty."
Mladé ženě stekla po tváři slza, zatímco se objímali na rozloučenou.
"Měj se hezky a snad někdy na shledanou," řekla.
"Ano, někdy na shledanou," odvětil malý Buddha.

"A nezapomeň: Jdi světem s otevřenýma ušima, abys nepřeslechla, co ti chce život říci."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama