4. Neúspěšný prodavač (O tajemství práce s radostí)

12. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Vše bylo ještě mnohem větší, hlasitější a rychlejší, než si to malý Buddha představoval. Město vřelo jako probouzející se vulkán. Všude byli lidé, koňské povozy jezdily sem a tam, kolem běhaly krávy, před jeho očima se odehrával jeden velký chaos. Uprostřed veškerého spěchu a obrovského zmatku toho však bylo také neuvěřitelně mnoho k objevení. Především pro někoho, kdo většinu svého dosavadního života strávil meditací pod osamělým stromem.
Malý Buddha například ještě nikdy neviděl obchod, v němž by mohl koupit květiny. Také tak úplně nechápal, proč by měl za květiny platit. Přecejen rostly na každé louce zadarmo. Co naopak zcela fascinován obdivoval, byl nespočet obchůdků s textiliemi, které byly na každém rohu. V každé barvě a každé myslitelné formě si mohl vybrat nejrůznější oblečení. Výběr pro něj byl jednoduše ohromující.
Další věc, které si ve městě všiml, byla, že byli všichni neustále v pohybu. Nikdo ani chvíli nepostál. Buď běhali lidé kolem jako velmi zaneprázdnění mravenci, nebo s někým diskutovali. Jedli nebo pili, nebo šli za jinými činnostmi. Dokonce i ti, kteří vypadali, že nic zvláštního nedělají, působili, jako by něco hledali. Jako by vykonávali namáhavou práci ve svých hlavách.
Ať už lidé ve městě dělají cokoliv, nikdy nedojdou klidu, uvědomil si nevěřícně.
Po nějaké době přišel malý Buddha na náměstí, kde prodávalo mnoho prodavačů čerstvé ovoce a zeleninu. Zatímco se pozorně procházel kolem, zjistil, že téměř všechny stánky nabízejí stejné zboží. Měl chuť na jablko, nevěděl ale, jak se má rozhodnout pro jeden stánek z tolika. A tak místo aby nad tím přemýšlel, šel jednoduše k tomu nejbližšímu, který viděl. Zůstal stát před obrovskou horou ovoce.
Velkýma očima zíral na ten výběr.
"Rád bych jedno chutné jablko," řekl.
"Spíše sladké, nebo kyselé?" ptal se prodavač.
"Hm. Asi spíš sladké. Nejlépe ale sladké i kyselé zároveň."
"Žádný problém," řekl prodavač a podal malému Buddhovi červenozelené jablko.
"Jsi ve městě nový, viď?"
"Ano, jak to víš?" podivil se malý Buddha.
"No," začal prodavač, "moc často se tu nevidí někdo, kdo se tak pomalu toulá po tržišti. Tolik času nikdo ve městě nemá."
"Ano, toho už jsem si všiml. Jaká škoda." Malý Buddha se zakousl do jablka a s požitkem jej žvýkal.
"Myslím, že to je to nejchutnější jablko, jaké jsem kdy jedl."
Prodavač se skromně usmál.
Chvíli oba mlčky stáli a pozorovali rozmanité dění na tržišti. Pak malého Buddhu napadlo, že ještě neví, kde může spát.
"Mohl bys mi poradit, kde mohu dnes v noci přespat?"
"Pokud chceš, můžeš spát u mě," řekl prodavač, "mám doma dost místa."
"Děkuji, takovou nabídku rád přijmu," řekl malý Buddha potěšeně.
Vzpomněl si na slova starého muže z hostince: Jednoduše být otevřený, mít důvěru, a pak se vše ostatní zařídí samo.
Ten muž měl pravdu. Město jej přivítalo s otevřenou náručí.
Původně chtěl malý Buddha zůstat jen jednu noc, ale brzy si uvědomil, že potřebuje více času. Ve městě toho bylo tolik, co mohl dělat a vidět, a tolik různých a zajímavých lidí, které mohl poznat. Město mu nabízelo takové vzrušení, jaké nikdy předtím nezažil, a chtěl jej více. Protože neměl prodavač nic proti tomu, aby s ním i nadále sdílel jeho dům, rozhodl se malý Buddha zůstat déle.
Samozřejmě občas vzpomínal na svůj domov pod velkým starým Bodhi stromem, ale na zpáteční cestu bylo ještě příliš brzy. Jeho cesta teď teprve doopravdy začala.
Jednoho večera, právě když se malý Buddha vrátil z jedné ze svých poznávacích procházek po městě, viděl prodavače, jak sklesle sedí v rohu.
"Co se děje?" chtěl vědět.
"Ach," řekl přátelský prodavač, "nejsem se svým stánkem jednoduše úspěšný. Nevím, jak mám pokračovat. Lidé jdou vždy k jiným stánkům, jen ke mně nikdo nechodí."
"To není pravda," odporoval mu malý Buddha, "já jsem přece k tvému stánku přišel."
"Ano, ale to bylo jednoduše štěstí. A poslední dobou moc štěstí nemívám."
Prodavač zněl opravdu zoufale. A vskutku, v porovnání s jinými stánky měl velmi málo zákazníků. Z nějakého důvodu se mu vyhýbali.
"Věříš na štěstí?" zeptal se najednou malý Buddha.
Prodavač na něj tázavě pohlédl a nevěděl, co má říci.
Po chvíli ticha se malý Buddha opět chopil slova.
"Víš, já sám na štěstí nevěřím. A na smůlu také ne. Věřím, že člověk nachází to, co hledá."
Prodavač na něj zíral ještě udiveněji.
"Mám pocit, že na tržišti vlastně ani pracovat nechceš."
Prodavač nic neříkal, ale způsob, jakým mlčel, potvrdil domněnku jeho hosta. Malý Buddha už si dříve všiml, že s prodavačem něco není v pořádku. Byl sice stále přátelský, ale šťastně nepůsobil.
"Myslím, že hledáš něco, co u svého stánku nenajdeš. Proto také nejsi úspěšný. Protože když člověk dělá něco, co ve skutečnosti nechce, je vždy těžké být úspěšný."
"To ale není tak jednoduché, jak si to představuješ," ozval se nyní prodavač. "Musím vydělávat peníze, takže stojím na tržišti a prodávám ovoce a zeleninu. Není důležité, co doopravdy chci, musím z něčeho žít."
"Ano, to samozřejmě chápu. Ale zapomeň na chvilku na peníze."
"Jak mohu zapomenout na peníze, když je potřebuji k životu?"
"Zkus to. Jen na chvilku."
Malý Buddha se nevzdával.
"Jistě máš nějaké nesplněné sny."
"Nevím." Prodavač už dlouho nepřemýšlel o tom, co dělá rád a co jej dělá šťastným. Vše se v jeho životě točilo kolem stánku. Na sny mu nezbýval žádný čas.
"Velmi rád píšu," řekl nakonec. "A miluji hudbu. Dříve jsem často myslel na to, že napíšu knihu, která bude mít něco společného s hudbou."
"A chceš to stále ještě udělat?"
"Ano, jednou."
"A proč ne teď?"
"Protože…" chtěl prodavač odpovědět, ale odpověď nenacházel.
"Kdybys napsal knihu o hudbě," pokračoval malý Buddha, "kdybys tedy dělal něco, co děláš rád, šel bys životem mnohem šťastnější. A v důsledku toho by za tebou na tržišti také chodilo více lidí, aby u tebe nakupovali."
"Ale měl bych přece pořád tu stejnou práci, kterou nemám rád. Proč by se mělo něco takového změnit?"
"Protože lidé jsou přitahováni šťastnými lidmi. Jdou vždy tam, kde mají šanci narazit na štěstí."
Prodavač musel malému Buddhovi přisvědčit. Kdo by chtěl vyhledávat smutnou společnost?
Nikdo.
Především nikdo při nákupech na tržišti.
Jednu věc ale nechápal.
"A jak je to s tebou? Nebyl jsem přece vůbec šťastný, a přesto jsi přišel k mému stánku?"
"Ano, to je pravda," řekl malý Buddha. "Ale věřím, že my jsme k sobě byli přitaženi z jiného důvodu. Podívej se na to takhle: Já hledal postel na spaní, ty někoho, kdo tě upomene na tvé sny, abys mohl být v životě šťastnější. Nakonec jsme oba našli to, co jsme hledali."
Na chvíli se oba usmáli. Ale pak prodavač opět zapochyboval.
"Ale kdy mám psát svou knihu? Nemám přece nikdy čas. A jak už jsem říkal, musím přece vydělávat," naříkal.
"Také jsem neříkal, že máš skončit se svou prací na tržišti. Co je s časem po práci?"
Malý Buddha se na chvíli odmlčel, aby opatrně vyjádřil, co chtěl říci.
"Když po práci večer přicházíš domů, vypadáš vždy zaneprázdněný. Ale když budeš upřímný, musíš uznat, že vlastně nic neděláš. Alespoň nic důležitého. Chápu, že si po náročném pracovním dni musíš odpočinout, ale proč nevyužiješ aspoň trošku toho času na psaní? Samozřejmě to na začátku vyžaduje trošku námahy, stejně jako tomu bylo u mě, když jsem začínal meditovat. Ale netrvá to dlouho, než najdeš rytmus, a pak se stane psaní přirozenou součástí tvého života. A tak budeš mít během dne něco, na co se můžeš těšit."
Malý Buddha pozoroval, jak prodavač usilovně vymýšlel výmluvu. Ale nenašel.
"Máš pravdu." Přiznal nakonec.
A tak začal prodavač ještě toho večera psát. Příběh o muzikantech, kteří táhli od města k městu.

Nový úkol prodavače bavil. Přes den pracoval jako dosud na tržišti a prodával ovoce a zeleninu. Když zrovna neměl co na práci, přemýšlel, jak má pokračovat příběh muzikantů. Jednou za den si dělal půlhodinovou přestávku, jak tomu byl zvyklý. Ale místo toho, aby si četl noviny, chodíval k západní části náměstí a pozoroval tam pouliční hudebníky, kteří tam denně hrávali pro kolemjdoucí. Pro prodavače to byla perfektní inspirace pro jeho knihu. Večer usedal doma ke štosu papírů a psal.
Aniž by měnil ceny nebo cokoliv jiného, již brzy si všiml, že k němu začalo chodit více lidí. Slova jeho nového přítele tak byla potvrzena: Většina lidí opravdu chodí raději tam, kde potkávají šťastné lidi.
O několik dní později přišel domů a vyprávěl malému Buddhovi, že k němu přišla ke stánku žena a zeptala se jej, proč je tak šťastný.
"A co jsi jí řekl?" pídil se malý Buddha.
"Že jsem šťastný, protože každý den dělám něco, co mě dělá šťastným."
Prodavač byl tak nadšený svou novou činností, že už neměl žádný důvod ke špatné náladě.
"Přemýšlel jsem, že bych svou knihu mohl prodat, až bude hotová. Pak bych už nepotřeboval pracovat na tržišti a měl bych více času na psaní."
Prodavač už snil o úspěšné kariéře spisovatele.
"Ano, možná opravdu můžeš svou knihu prodat," řekl malý Buddha. "A jistě můžeš psát ještě víc. Ale úplně se vzdát svého stánku, to bych si ještě pořádně rozmyslel."
"Proč?" podivil se prodavač.
Malý Buddha pohlédl svému příteli hluboce do očí.

"No, kdo ví, koho tam ještě potkáš…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Carmen Carmen | 13. března 2017 v 10:18 | Reagovat

Moc hezké, pravdivé a poučné!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama