5. Muž bez času (O tajemství realizace snů)

13. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Malý Buddha byl městem zcela fascinovaný. Ne natolik, aby v něm chtěl žít, ale bylo toho v něm jednoduše mnoho k vidění a prožití. Především to bylo kvůli lidem. Tolik rozdílných lidí. Velcí, malí, tlustí, štíhlí, krásní, škaredí, bohatí, chudí, milí, přívětiví, zlí, smutní, šťastní, chytří, blázniví a ještě mnoho, mnoho dalších. Zvláštní bylo, že v té mase bylo i několik osamělých lidí.
Jedním z těchto osamělých lidí byl pan Singh. Pan Singh nebyl jen osamělý, ale zejména neuvěřitelně hektický. Nebo, lépe řečeno, byl osamělý, protože byl hektický.
Pan Singh nedokázal setrvat v jedné pozici ani minutu. Když seděl, neustále se na své židli vrtěl sem a tam. Když stál, stále přešlapoval dopředu a zpět. A když se zrovna nějakým způsobem nepohyboval, mluvil. Nepřetržitě a velmi rychle.
Malý Buddha potkal pana Singha poprvé jednoho rána v čajovně. Během doby, kdy bydlel u prodavače, se pro malého Buddhu stalo tradicí si po probuzení a opuštění domu dát čaj. Poté, co vyzkoušel několik různých čajoven, našel konečně jednu, kterou měl nejradši a kam se od té doby stále vracel. Právě v této čajovně seděl malý Buddha toho rána, kdy dovnitř vtrhl pan Singh a objednal si čaj.
Pan Singh si vzal svůj čaj a posadil se na jednu z mnoha stoliček. Postavil svou sklenici na stůl a začal číst. Četl tak rychle, že měl člověk pocit, jako by musel celou knihu přečíst během hodiny. U toho se samozřejmě neustále pohupoval na stoličce sem a tam.
Malý Buddha chvíli uspěchaného muže pozoroval. Protože rád mluvil s lidmi, zeptal se jej najednou, proč tak rychle čte.
Pan Singh vzhlédl, aniž by se přestal pohupovat sem a tam, a pak pohlédl na stoličku vlevo od něj, kde viděl sedět malého Buddhu.
"Protože nemám čas." Odpověděl krátce a stroze.
"Jak to, že nemáš čas?" Chtěl vědět zvědavý malý Buddha, ale už nedostal žádnou odpověď. Pan Singh se najednou zvedl, zaplatil za svůj čaj, rozloučil se s majitelem čajovny a malým Buddhou krátkým kývnutím a slovy "Už musím jít" a rychle zmizel v ranním shonu na ulici.
Zvláštní muž, pomyslel si malý Buddha.
O dva dny později se situace opakovala: Malý Buddha seděl u svého čaje, pan Singh se vřítil dovnitř, rychle vypil svůj čaj, řekl, že nemá čas, a po několika minutách opustil opět bouřlivě vlastně útulnou čajovnu.
,Ten chlapík je vážně podivný.'
Dalšího dne se odehrával opět stejný scénář. Pan Singh vešel, objednal si svůj čaj a posadil se houpaje se na jednu ze stoliček. Vytáhl knihu a začal stejně jako v obou předchozích případech neuvěřitelně rychle číst. Po několika minutách se malý Buddha opět pokusil se s ním dát do řeči. I tentokrát byl výsledek zpočátku stejný.
"Nemám čas."
"Nikdy?" navázal malý Buddha.
"Ne, nikdy."
"Ale proč ne?" nehodlal to nechat být.
"No dobře," řekl nakonec pan Singh. "Stručně ti to vysvětlím."
"Děkuji." Malému Buddhovi se ulevilo. Potřeboval tři pokusy, aby k tomu dospěl.
"Jsem cestovatel," řekl pan Singh.
"Já také," radoval se hned malý Buddha, protože během svého pobytu ve městě už potkal tři cestovatele a právě s nimi jej rozhovory bavily nejvíce. Dozvěděl se o mnoha dalších vzrušujících městech, zjistil něco o horách a o moři, slyšel napínavé a zábavné a také zvláštní příběhy. Kromě toho se dozvěděl o nejlepších místech pro obdivování nádherných západů slunce. Malý Buddha měl tolik důvodů k radosti.
Pan Singh se naopak neradoval vůbec.
"Proč se mě tedy ptáš, proč nemám čas? To přece musíš vědět, pokud jsi také cestovatel." Pan Singh už nerozuměl světu.
"Co musím vědět?" ptal se bezradně malý Buddha.
"No, že každá cesta znamená neuvěřitelně mnoho práce. Práce, která bere hodně času. Vše musí být přesně zorganizováno a připraveno."
Malý Buddha neměl ani nadále ani tušení, o čem ten uspěchaný muž mluvil.
Pan Singh zavrtěl hlavou. Bylo pro něj naprosto nepochopitelné, jak mohl malý Buddha nerozumět tomu, co říká.
"Napřed musí být přesně naplánována trasa, to je ta nejnáročnější část. Já například čtu všechny knihy, které najdu v knihovně o svém cíli. Pak musíš najít ubytování, nebo alespoň možná ubytování. Kromě toho se musíš informovat o všech památkách."
Pan Singh do sebe vyklopil svůj čaj, objednal si další a pak opět nechápavě zavrtěl hlavou. "Já tomu prostě nerozumím, měl bys přece vědět, jak dlouho to vše trvá, pokud jsi cestovatel. Když jen pomyslím na balení zavazadel… Jsi si jistý, že jsi cestovatel?"
Malý Buddha vypadal chvíli nejistě.
"Myslím, že ano," řekl zdráhavě.
"Myslíš, že ano? To znamená ano, nebo ne?"
"Je-li cestovatel někdo, kdo cestuje," řekl nyní malý Buddha o něco jistěji, "pak ano, pak jsem cestovatel."
Teď byl nejistý pan Singh a přemýšlel.
"A nemáš problém s časem?" chtěl vědět.
"Proč bych měl mít problém s časem?" ptal se udiveně malý Buddha. "Času je přece dost. Otázkou je, co s ním člověk dělá."
"Ano, ale ať už se ti to líbí nebo ne, určité věci jednoduše musíš zařídit. A protože toho musím dělat tolik, připadá mi, jako by každý den měl příliš málo hodin."
Najednou se pan Singh přestal houpat na židli.
"Někde se přece musí dát koupit čas."
Malý Buddha na něj nevěřícně pohlédl.
"Myslíš, že by to vyřešilo tvé problémy s nedostatkem času?"
"Nevím. To záleží na tom, kolik bych jich koupil."
Oba se museli smát. Na to bylo naštěstí přes veškerý spěch času dost.
"Proč toho vlastně tolik plánuješ?" zeptal se malý Buddha po krátké přestávce.
"Protože jsem cestovatel."
Znovu se začal houpat na židli sem a tam.
"A jak už jsem ti řekl, musí být leccos připraveno a naplánováno. To se tak sluší a patří."
"Kdo to říká?"
"Nemám ponětí. Jednoduše to tak je."
Malý Buddha si začal o pana Singha dělat vážně starosti.
"Ale jak to? To přece nedává smysl. Podívej se na mě: jsem cestovatel, a přesto jsem se téměř nepřipravoval."
"Tak jsi prostě výjimka," bylo to jediné, co pana Singha v rychlosti napadlo. A než dostal malý Buddha příležitost pokračovat v rozhovoru, pan Singh jej jednoduše ukončil.
"Tak, teď už ale opravdu musím jít." Vyhrkl rychle a rozhodně.
Dopil svůj druhý čaj, zvedl se ze své stoličky a rozloučil se.
Malý Buddha mu poděkoval, že si udělal čas, a doufal, že se brzy zase uvidí.
"Možná bys mi mohl příště vyprávět o svých cestách. Kde jsi všude byl a co jsi vše zažil."
Pan Singh, který se právě chystal proletět dveřmi jako hurikán, se najednou zastavil a otočil se.
"Kde jsem už všude byl? Nebyl jsem přece nikde. Není čas!"
Po zvláštním zážitku s panem Singhem se malý Buddha rozhodl pokračovat v cestě a opustit město. Užíval si ten klokot a chaos města, ale život v něm na něj byl příliš rychlý. Někdo, kdo byl zvyklý sedávat sám v mírumilovném prostředí pod stromem, toužil brzy zpomalit. Ve městě sice byli milí lidé, ale mnoho z nich si očividně pletlo život se závody. Všude jen spěch, pomyslel si malý Buddha.
Zajímalo by mě, proč lidé ani na chvíli nezůstanou stát. Proč musí vše ubíhat tak rychle?
Jako by milý Bůh čekal na konci života s přesýpacími hodinami.

Následujícího dne se rozloučil malý Buddha s prodavačem ovoce. Byli smutní, že se jejich cesty nyní rozdělovaly, ale zároveň byli oba šťastní, že se vůbec poznali. Oba přátelé se objali a popřáli si navzájem mnoho dobrého.
Malý Buddha neměl ještě před očima žádný konkrétní cíl své cesty. Věděl jen, že chce jít někam, kde bude klidněji. A chtěl i nadále potkávat lidi. Nebylo pro něj důležité dojít na určité místo. Chtěl zjistit, jaké to je, cestovat. Něco zažít. Tak jednoduše vyrazil.
Kolem obchodů a čajoven, kolem tolika různých míst a chrámů. Ven z toho hektického města, jednoduše rovně.

Přímo za novou kapitolou své cesty.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama