6. Slepá čarodějnice (O tajemství správně vidět)

14. března 2017 v 19:00 |  Malý Buddha
Poté, co dlouho procházel kolem polí, došel malý Buddha k velkému lesu. Tisíce obrovských stromů stály těsně u sebe a pohlcovaly téměř veškeré denní světlo, vše bylo zahaleno tmou. Chvíli zůstal stát a rozhlížel se. Cesta vedla přímo do lesa, přímo do ničeho. Bylo to strašidelné. Přesto se rozhodl jít dál. Ještě než vkročil do lesa, sledoval ženu, která do něj vešla bez zaváhání, takže muselo být vše v pořádku. Kromě toho byl malý Buddha zase jednou zvědavý. Vešel tedy do lesa a následoval cestu. Brzy se ale musel zastavit, protože už nic neviděl. Jeho oči potřebovaly chvíli, aby si přivykly na nové světelné podmínky. Jakmile se zase mohl orientovat, pokračoval.
Poté, co ušel pěkný kus cesty lesem, zahlédl ve tmě před sebou kužel světla. Připadal si tím světlem téměř hypnoticky přitahován, a tak šel přímo k němu. Když přišel blíž, zjistil, že to byla malá mýtina. Na ploše o rozloze malého domu nebyly žádné stromy, a tak výjimečně dosáhlo denní světlo na lesní půdu. Mýtina byla od cesty vzdálena několik metrů. Zatímco malý Buddha přemýšlel, zda má zastavit, aby si mýtinu prohlédl, zaslechl hlasy právě z tohoto směru. Přišel blíž a poznal ženu, kterou předtím zahlédl na okraji lesa, spolu se dvěma dalšími ženami a jedním mužem. Všichni seděli na obrovském kořeni nad zemí a vypadali, že na něco čekají.
Když si všimli malého Buddhy, přátelsky jej přivítali a nabídli mu místo.
"Klidně si sedni, pro tebe to bude ještě nějakou dobu trvat." Řekla jedna z žen.
Malý Buddha se tázavě rozhlédl.
"Co pro mě bude trvat?"
"No, než budeš moci mluvit s čarodějnicí. Nebo tu proto nejsi?"
Tři ženy a muž na něj tázavě pohlédli.
"Čarodějnice? Ne, vlastně tu nejsem kvůli tomu." Zamyslel se. "Kde má ta čarodějnice být?"
Jedna z žen se otočila a ukázala mlčky prstem do lesa. Malý Buddha sledoval očima směr, jakým ukazoval prst, ale kromě stromů nic neviděl. Šel blíž, ale stále neviděl ani čarodějnici, ani nic podobného.
"Kde?" ptal se znovu.
"Na zemi," odpověděl muž. "Musíš se pozorně dívat."
Malý Buddha šel ještě kousek dál a opravdu, najednou v zemi objevil díru. Šel pomalu k ní a viděl schody vedoucí do země. Vedle prvního schodu ležel velký kámen, na kterém bylo něco napsáno. Naklonil se a četl:

V životě vidíš vždy jen to, co vidět chceš.

Malý Buddha byl teď opravdu zvědavý. Kdo mohla být ta čarodějnice? Zamyšleně se otočil a vrátil se k ostatním na kořeni starého stromu.
"Bydlí ta čarodějnice dole?"
"Ano," odpověděla žena, "bydlí dole v jeskyni. Už déle než dvacet let."
"Proč bydlí v jeskyni?" chtěl vědět malý Buddha. "Ten les je přece dost tmavý."
"Na tom jí nezáleží," řekla žena. "Ta čarodějnice je slepá."
Chvíli všichni mlčeli, byly slyšet jen zvuky lesa. Šumění listů a občasné vrzání starých větví. Neustálé tiché bzučení lesního hmyzu a jemný zpěv ptáků. Bylo to klidné, ale ne zcela tiché.
Muž se chopil slova.
"Jistě se ptáš, proč tu jsme a čekáme na čarodějnici, je to tak?"
Malý Buddha přikývl.
"Slepá čarodějnice je velmi moudrá žena a pomáhá lidem v životních krizích. Je známá dokonce i ve velkém městě. Každý den přichází mnoho lidí s rozličnými problémy a nechává si od ní poradit. Tak jako my také. Jestli chceš, můžeš ji také navštívit. Je to zajímavá osoba. To čekání se vyplatí."
Samozřejmě, že malý Buddha čekal.

Poslední sluneční paprsky zrovna dosáhly mýtinu, když na malého Buddhu konečně přišla řada. Muž vylezl z jeskyně jako poslední a řekl mu, že na něj čarodějnice dole čeká. Malý Buddha se tedy po schodech vydal do temné podzemní říše.
"Vítej!"
Došel na konec schodiště.
Před ním se rozprostíral velký prostor. Tedy alespoň to tak znělo, protože nic neviděl. Byla tam taková tma, že neviděl ani vlastní ruku před očima.
"Posaď se, na zemi leží koberec," řekla čarodějnice přátelským hlasem.
"Děkuji." Posadil se.
Podle hlasu bylo čarodějnici asi padesát let a byla asi dva nebo tři metry od malého Buddhy.
"Jak ti mohu pomoci?" zeptala se.
"Vlastně žádnou pomoc nepotřebuji," odpověděl malý Buddha. "Cestuji zemí a dnes jsem napůl náhodou a napůl ze zvědavosti narazil na vchod do tvé jeskyně."
Musel si teprve zvyknout na podivnou situaci. Přecejen si každý den nepovídal v naprosté tmě s čarodějnicí.
"Lidé říkají, že jsi velmi moudrá."
"Ano, to říkají."
"A jsi?"
"Nevím. Mnoha lidem dokážu pomoci, protože mám jiné životní zkušenosti. Proto na ně pravděpodobně působím moudře."
Na chvíli oněměla.
"Jak už jsi možná slyšel, jsem slepá."
Malý Buddha přikývl, ale okamžitě si uvědomil, že je naprostá tma a čarodějnice je ještě k tomu slepá, tak hned přestal.
"Jak se právě teď cítíš?" chtěla čarodějnice vědět. "Aniž bys cokoliv viděl?"
"Připadám si trochu jako ve snu. Připadám si mnohem bdělejší než ve tmě, kterou cítím se zavřenýma očima."
"Ano, to jsi poznal správně," radovala se čarodějnice, protože se cítila pochopeně. "Tak, jako si člověk plně uvědomuje sen. S tím rozdílem, že obrazy sice vznikají v mysli, ale nikoliv hlasy."
Malý Buddha si pokoušel představit, jaké by to bylo, kdyby byl stejně jako čarodějnice stále obklopen tmou.
"Nejsi někdy smutná, že nic nevidíš?" zeptal se opatrně.
"Ne, ani ne. Sice nic nevidím, ale o to lépe slyším. Dokonce slyším mluvit srdce. Jak vypráví o svých touhách a snech a svých bolestech a problémech.
Myslím, že za mnou lidé chodí, protože chtějí, abych vynesla na světlo vše to, co je pohřbené hluboko v jejich srdcích. Přichází sem za mnou do tmy, protože tady je nemožné uzavřít oči před pravdou."

"Co tedy přesně děláš, když za tebou přijde někdo s konkrétním problémem? Jednoduše jej odčaruješ?"
"Ne, to neumím," smála se čarodějnice. "To by také nebylo správné, člověk přecejen prožívá těžké časy z určitých důvodů."
Mlčela. Vypadalo to, jako by měl malý Buddha nad jejími slovy chvíli přemýšlet. Pak se vrátila k jeho otázce.
"Nejdříve lidem vysvětlím, že své problémy musí akceptovat. To je to nejdůležitější, protože pouze když je problém akceptován, může být propuštěn. Pokouším se lidem dodat odvahu, aby problémy neignorovali, ani s nimi nebojovali.
Když ignoruješ problém, zvětší se, protože začne křičet o pozornost. A když s ním bojuješ, začne vracet údery.
Takže pokud se jej chceš zbavit, musíš jej akceptovat. Na začátku to vypadá složitě, ale je to jediná možnost, jak jej opravdu osvobodit. A teprve když je problém volný, vzniká místo pro novou zkušenost.
Má matka, která byla také čarodějnice, se například vždy radovala, když za ní někdo přišel a vyprávěl jí o své krizi. "Po špatném vždy přichází dobré," říkávala vždy."
Malý Buddha pozorně naslouchal.
"Víš," pokračovala čarodějnice, "každá situace má vždy dvě strany, dobrou a špatnou. Představ si minci. Na jedné straně mince se nachází problém, na druhé příležitost.
Jak vnímáš určitou situaci, záleží na tom, jakou pozoruješ stranu. Mince zůstává stejná."
Musel myslet na nápis na kameni u vchodu do jeskyně. V životě vidíš vždy jen to, co vidět chceš.
"Povím ti jeden příběh," řekla slepá čarodějnice. "Příběh o dvou stránkách života. O tom, jak sám můžeš rozhodnout, jakou chceš zažívat stranu."
Malý Buddha uprostřed tmy zářil.
Miloval příběhy.
Byl jednou jeden starý muž, který učil svá vnoučata o životě. Vyprávěl jim:
"V mém nitru je boj, strašlivý boj mezi dvěma vlky. Jeden z nich v sobě spojuje vše špatné: je to strach, závist, vztek, smutek, chamtivost, arogance, lži, vina, pocit méněcennosti a ego. Druhý vlk v sobě sjednocuje to dobré: je to radost, mír, láska, naděje, sdílnost, přátelství, soucit, velkorysost, pravda a víra."
Pokračoval:
"Stejný boj se odehrává v každém z vás a v každé osobě na této planetě."
Vnoučata chvíli přemýšlela. Jeden z nich měl pro dědečka otázku:
"Který vlk vyhraje?"
Starý muž klidně odpověděl:
"Ten, kterého krmíš."

Kolik pravdy se skrývalo v tom příběhu. Malý Buddha se usmál. Byl to výjimečný moment, jaký právě zažíval. Ten, kterého krmíš. Ta slova v něm ještě stále doznívala jako ozvěna. Život mohl být tak jednoduchý. Usmál se ještě víc, a i když jej slepá čarodějnice nemohla vidět, mohla jej přesto cítit. A možná jej dokonce mohla i slyšet.
Malý Buddha a čarodějnice spolu rozprávěli ještě dlouho. On jí vyprávěl o svých zážitcích z cesty a ona o životě v jeskyni. Mluvila také o tom, jak před několika lety slepotou onemocněla. Nejdříve byla v šoku a zoufalá, ale za nějakou dobu se naučila přijmout svůj osud. Neměla jinou možnost. Ale místo aby hledala cestu, jak přežít bez očí, hledala to pozitivní. Přežít nebylo dost, chtěla si život užívat. Postupně tak nacházela přístup do nádherného světa. Do světa, jaký většina lidí nikdy nezažila. Byla donucena se naučit dívat vnitřním zrakem.
A tuto zkušenost teď využívala k pomoci jiným lidem, kteří ji vyhledávali se zdánlivě nevyřešitelnými problémy. Pomáhala jim vidět to, co zůstávalo normálním očím skryto. Starosti, strachy a přání, které šeptaly hluboko v duši. Pomáhala zviditelnit, k čemu byli lidé slepí.
"To je také důvod, proč žiji v temné jeskyni, protože tady jsou lidé nuceni pozorovat život vnitřním zrakem."
"Můžeš tedy pomoci všem?" chtěl vědět malý Buddha.
"Ne, ne všem. Někteří lidé ode mne očekávají zázraky, že se jich dotknu a vše zase zlepším. Ale tak život nefunguje.
Každý je sám zodpovědný za své štěstí.
Možná někomu mohu říci, jak může proměnit problém v příležitost. Mohu každému ukázat, kde jsou dveře ke štěstí. Jít k nim a otevřít ale musí každý sám. Víš, člověk musí také chtít. A jakkoliv to zní směšně, někteří lidé nechtějí být šťastní."
Strávili spolu v temné jeskyni celý večer a vyprávěli si příběhy ze života. Pak se oba unavili, a tak nabídla čarodějnice malému Buddhovi, aby přespal v její jeskyni. Cestovatel vděčně přijal její nabídku.
"Víš," řekla slepá čarodějnice, než se oba uložili ke spánku, "většina lidí ve mně vidí moudrou osobu, protože jsem stará, slepá žena, která žije šťastně ve své jeskyni a říká věci, které dávají smysl. Ale nechápou, že jen pár moudrých slov člověka moudrým neudělá. Konečně je to strašně jednoduché, radit. Opravdovou výzvou je radu následovat. Ten, kdo to dokáže, je vskutku moudrý."
Když se malý Buddha dalšího dne probudil, měl co dělat, aby okamžitě znovu neusnul. V jeskyni byla stále neprohlédnutelná tma, mezi dnem a nocí tam neexistoval rozdíl.
"Rád bych u tebe zůstal déle," řekl slepé čarodějnici, "je to tu tak krásně klidné."
Po dlouhém pobytu v uspěchaném městě si užíval klid jeskyně a lesa mnohem více.
"Ale mám-li být upřímný," dodal, "je to tu na mě jednoduše příliš tmavé. Trochu světla rozhodně potřebuji."
"To chápu," řekla čarodějnice, "kdybych viděla, také bych nechtěla žít stále ve tmě."
Chvíli přemýšlela.
"Možná bys mohl navštívit jednoho z mých přátel. Nebydlí odsud daleko. Je-li klid to, co hledáš, budeš se u něj jistě cítit dobře."
"To by bylo skvělé! Jak tvého přítele najdu?"
"Jdi ke starému zámku, který je za lesem, jižně odsud asi půl dne chůze. Až tam přijdeš, ptej se jednoduše po zámeckém zahradníkovi. A pěkně jej ode mě pozdravuj."
Malý Buddha poděkoval a vstal, aby vyrazil.
"Jsem ráda, že jsi mne navštívil," řekla slepá čarodějnice.
"To já také."
Odvrátil se a opustil toto temné, ale výjimečné místo.

Jakmile dorazil zpět na mýtinu, viděl malý Buddha, že tam již čekalo několik lidí, aby si od slepé čarodějnice také nechali poradit. Když kolem nich procházel a přátelsky odpovídal na jejich pozdravy, jeden z čekajících jej oslovil:
"Tak jsi vyléčený?"
"Ano," odpověděl malý Buddha. "Ale já jsem vlastně nebyl vůbec nemocný."
Zamyslel se. Mnozí lidé, kteří hledali u čarodějnice pomoc, si od toho očividně slibovali, že je několik jejích slov osvobodí od všech jejich problémů.
Abrakadabra, rychle do zdravého světa.
Ale malý Buddha věděl, že tomu tak není. Pochopil, co slepá čarodějnice myslela:


Dobrá rada ti pomůže až tehdy, když ji sám uskutečníš.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama